Pěstování kukuřice má velkou řadu specifik. Kvůli její citlivosti k nízkým teplotám je termín jejího setí posunut do pozdního jara, aby se omezilo riziko jejího poškození přízemními mrazíky. Rostliny kukuřice mají poměrně malou konkurenční schopnost, proto se seje do širokých řádků a porost je následně poměrně dlouhou dobu nezapojený.
Sklizeň kukuřice probíhá podle účelu pěstování od září až do začátku zimy. Tyto specifičnosti utvářejí životní prostor pro vegetaci plevelů a vyhovují jen některým druhům plevelů. Upozorňují na to Ing. Jan Winkler, Ph.D., a Ing. Světlana Chovancová z Mendelovy univerzity v Brně v článku v Úrodě č. 6/2017.
Věnují se v něm hlavním vytrvalým plevelům, které se v kukuřici mohou vyskytovat. V závěru konstatují, že vytrvalé druhy plevelů tvoří velmi pozoruhodnou skupinu, která velmi houževnatě setrvává na svém stanovišti. Jedná se o druhy velmi adaptabilní na vnější podmínky, jejich výskyt nebývá tak masivní jako u jednoletých druhů plevelů, ale u mnoha z nich je škodlivost velmi výrazná.
Kukuřice není schopna plevele přímo potlačovat a je často zaplevelována i vytrvalými druhy. K velmi nebezpečným druhům pro kukuřici patří svlačec rolní, pcháč oset a pelyněk černobýl. Na pozemcích s vysokou hladinou pozemní vody jsou pro porosty kukuřice nebezpečné kamyšník přímořský, rdesno obojživelné, přeslička rolní a bahenní. Ze zaplevelujících plodin mohou být problematické vojtěška a topinambur.
Plevele představují sice nepříjemnou, ale neoddělitelnou součást pěstování plodin včetně pěstování kukuřice. Regulační zásahy by měly omezit jejich počet a udržet druhovou rozmanitost, uzavírá článek.*
