Kukuřice je velmi rychle expandující plodinou, pracovně nenáročnou, poměrně levnou a s mnoha způsoby zužitkovatelnou produkcí. Kukuřice je pěstována zhruba na třinácti procentech výměry orné půdy v ČR. Je velmi významným krmivem pro výživu skotu, je využitelná v bioplynových stanicích i v potravinářství.
Při sklizni kukuřice na siláž je celá rostlina pomocí sklízecí řezačky pořezána na drobnou řezanku, která vytvoří homogenní směs jednotlivých částí rostlin. Vzhledem k tomu, že charakter rostliny se v průběhu vegetace mění, mění se i nutriční hodnota jednotlivých částí rostliny. Uvádí to RNDr. Jan Nedělník, Ph.D., ze společnosti Zemědělský výzkum, spol. s r. o., Troubsko, v článku, který vyšel v Úrodě č. 9/2017.
Konstatuje, že pokud se sklízí kukuřice na siláž ve vhodném obsahu sušiny, má siláž většinou i vyšší stravitelnost živin, vyšší obsah energie, a tím i vyšší produkční účinnost (často i vyšší příjem zvířaty) než siláž o sušině 40 % a vyšší. Obdobně to platí i pro úroveň zpracování řezanky. Pokud se kukuřice silážuje ve vhodném vegetačním stadiu a je zajištěno dostatečné udusání silážované řezanky, pak je lehce silážovatelná. Problematické je silážování zejména při sušině nižší než 28 %, to bývají siláže hodně kyselé a vzniká nebezpečí odtoku silážní tekutiny. Vznik silážní tekutiny znamená zvýšení fermentačních ztrát a nebezpečí znečištění životního prostředí.
Problémy nastávají i u opačného extrému. Kukuřice na siláž, sklízená ke konci těstovité (resp. mléčně voskové) zralosti zrna, kdy se u ní sice dosahuje největší koncentrace energie, se vyznačuje již sníženým podílem cukrů. Z těchto důvodů je nutné zkrátit délku řezanky (resp. lépe ji zpracovat ve sklizňovém stroji), aby po naskladnění do silážního žlabu bylo možné intenzivním dusáním snížit podíl vzduchu v siláži na minimum, a tím podstatně zkrátit počáteční aerobní fázi fermentačního procesu. Dále se RNDr. Nedělník v textu zabývá například výskytem chorob kukuřice a jejich vlivem na kvalitu siláže.*
