Vodní režimy půd

Seriál autorů Ing. Tomáše Khela a Ing. Jana Vopravila, Ph.D., z Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy, v. v. i., pravidelně zveřejňovaný v časopise Úroda, se v aktuálním vydání (10/2026) zabývá vodními režimy půd. V minulém díle se autoři zaměřili na hydrologickou klasifikaci, nyní seznamují čtenáře s přístupem ekologickým. Ten se více zaměřuje na hodnoty vlhkosti a jejich rozmezí, resp. na čas, po který se půda v dané vlhkosti nachází.

Odlišnosti ekologické klasifikace

Ekologická klasifikace vodního režimu půdy je založena na třech hlavních kritériích – stupni provlhčení půdního profilu, délce trvání tohoto provlhčení a na stratifikaci vlhkosti v půdním profilu. Klasifikace hodnotí množství (zásobu) vody v půdních vrstvách – pro zemědělství se jedná o svrchní část půdního profilu s definovanou mocností 0–30 cm a dále o vrstvu spodní 30–100 cm.

Při hodnocení vlhkosti v každé z vrstev se opět nevyhneme hydrolimitům. Pro účely popisované klasifikace se vlhkost půdy dělí do šesti intervalů. Akvický stav odpovídá obsahu vody v půdě při plné vodní kapacitě (=všechny póry jsou zaplněny vodou, půda je zamokřená). Uvidický stav popisuje vlhkostní stav půdy mezi plnou vodní kapacitou a polní vodní kapacitou (=stav retenční vodní kapacity, tedy obsah vody v půdě po jejím odtečení z nejhrubších, gravitačních pórů). Semiuvidický interval je interval mezi vlhkostmi odpovídajícími polní vodní kapacitě a bodem snížené dostupnosti vody, semiaridní interval mezi bodem snížené dostupnosti a bodem vadnutí, aridní interval je ohraničen vlhkostí při bodu vadnutí a vlhkostí odpovídající číslu hydroskopicity (=množství vody, kterou půda udrží v prostředí nasyceném vodní párou). Poslední interval je označen jako hyperaridní a odpovídá vlhkosti pod hodnotou čísla hydroskopicity

Odborný text lze stručně shrnout takto – intervaly provlhčení půdního profilu odpovídají množství zadržené vody a pohybují se od zcela mokré půdy (akvický stav) po půdu zcela suchou (hyperaridní interval). Je jasné, že vlhkostní stavy, a tedy i intervaly se ve vrstvách v průběhu času mění. Při ekologické klasifikace je pak přihlíženo na přechody mezi jednotlivými intervaly, na dobu jejich trvání a na rozdílnost mezi vlhkostními stavy svrchní a spodní části půdy.

Jak se tedy vodní režim klasifikuje?

Schéma ekologické klasifikace vodního režimu půdy je pro konkrétní půdní podmínky založeno na určení třídy, řádu, podřádu a typu. Třída (1–6) odpovídá množství vody zadržené v půdě (=vlhkostnímu intervalu) v obou vrstvách po dobu delší, než je šest měsíců, resp. v případě stanovení více intervalů je třída určena podle intervalu převažujícího. Řád (označován A–C) a podřád (číslice) v detailu popisují vlhkosti v kratších časových periodách a odrážejí i sezónnost vlhkostních stavů. Typ kombinuje popis vlhkosti ve svrchní a spodní vrstvě půdy. Ekologické označení konkrétního vodního režimu půdy pak může vypadat například takto: 1A2 (třída/řád/podřád) a odráží akvický stav půdy trvající po dobu >10 měsíců, resp. uvidický interval trvající po dobu <2 měsíce.

Má klasifikace i praktické použití?

Jedním z účelů klasifikací je sjednocení přístupů k dané problematice, hydrické režimy nevyjímaje. V rámci vymezení tzv. méně příznivých oblastí (ANC, dříve LFA) z pohledu zamokření půdy (kritérium limited soil drainage) bylo nutné identifikovat půdy periodicky a trvale zamokřené. V metodice Evropské komise (EK) nastavující pro EU kritéria pro plošné vymezení takto znevýhodněných půd byl primárně zvolen ekologický přístup ke klasifikaci hydrického režimu půdy, kdy byly pro oba typy zamokření EK definovány vlhkostní stavy a doba jejich trvání.*

Úvodní fotografie: Viditelně odlišný charakter svrchní a spodní části půdy Foto Tomáš Khel