První světová válka ukázala na obrovský význam sóji jak pro výživu lidí, tak i hospodářských zvířat. Zatímco před ní bylo pěstování sóji u nás pokusné, pokusy krátkodobé a izolované, během války a po ní nastává období systematického zájmu o tuto plodinu. V tehdejším Československu se sóje věnovala řada odborníků. Vylepšuje se pěstební technologie, řada šlechtitelů se snaží získat odrůdy, které by byly dostatečně rané a výnosné pro naše podmínky.
Jednou z významných postav tohoto období je Jaroslav Hromádko (1890–1969), zemědělský pedagog, který na počátku své kariéry působil v Táboře u prof. Josefa Munzara (1912–1918) a současně i v Praze u prof. Julia Stoklasy. Na obou těchto pracovištích se v dané době sója intenzivně zkoumala. Hromádko se těchto pokusů účastnil a poté, co od roku 1918 začal působit na tehdejší Zemské vyšší hospodářské škole v Roudnici nad Labem (kterou od roku 1939 vedl), nadále se této plodině věnoval. V roudnické Výzkumné stanici zemědělské prováděl pokusy s aklimatizací a pěstováním sóji, a také intenzivně šlechtil nové odrůdy. Výchozí materiál ke šlechtění získával z táborské botanické zahrady, od obchodníků se sójovými boby a z továren na jejich zpracování, část pak přímo ze sbírek roudnické školy od předchozího ředitele Františka Nováka, který zde sóju pěstoval již od roku 1906. K nejvýznamnějším Hromádkovým odrůdám patřily Roudnická žlutá S, žlutá H8, Roudnická hnědá H, Roudnická černá Maribor, černá Č. B., černá Č. Š., Roudnická Kadaň. Značná část jeho odrůd ale byla černo- či hnědosemenných, což ztěžovalo jejich praktické uplatnění – při zpracování sójových semen byl obsah barviva na závadu.
Tyto a další informace k historii pěstování a šlechtění sóji naleznete ve druhém díle článku " Sto padesát let sóji a počátky jejího pěstování u nás" autora Ing. Josefa Holce, Ph.D., z České zemědělské univerzity v Praze, který vychází v říjnovém vydání časopisu Úroda (10/2023).*
Úvodní fotografie: Pěstování sóji v Dobrovicích – 30. léta 20. století (Pume a kol. 1941)
