Sója je v měřítku světa nejrozšířenější luskovinou s botanickými i morfologickými znaky této skupiny. Pro vysoký obsah tuků je řazena také mezi olejniny; po palmě olejné je to nejvýznamnější olejnina. Ve formě luštěnin, píce a mnoha různých produktů z ní získávaných se řadí mezi nezastupitelné zemědělské druhy.
I když velká část naší potřeby i výrobků ze sóji je předmětem dovozu, hlavně ve formě krmných směsí, stává se stále zajímavější součástí tuzemské produkce. Je to mimo jiné důsledek odrůdové skladby, která umožnila díky ranosti nových kultivarů pěstování i ve středních polohách. Možnosti jejího rozšíření nejsou dosud využity. Je to ovlivněno také potřebou respektovat specifickou agrotechniku a zásady na nichž závisí výnos i dosažení kvalitativních parametrů. Při splnění nezbytných podmínek pro její pěstování a dozrání poskytuje také v našich podmínkách cenou surovinu pro potravinářské, krmivářské i další využití při zajímavé ekonomice výroby. Výnosy kolem 3 tun/ha i vyšší nejsou už výjimečné a provozní náklady ve srovnání s jinými kulturami i cenovými relacemi jsou relativně příznivé. Také ve formě zelené píce nebo siláže je sója velmi dobře stravitelnou složkou krmné dávky pro skot i jiná zvířata. Nezastupitelný význam má ovšem také její meliorační a pro půdu ozdravný účinek jako významné dusíkem obohacující plodiny a přerušovače v osevních sledech. Sóju lze s úspěchem pěstovat také ekologicky, tedy zcela bez použití chemie, s přednostmi, které jsou prokazatelné. Četné příklady z praxe to ukazují.
Další informace o histirii pěstování sóje, jejím dietetickém významu a další se dozvíte v příštím čísle časopisu Úroda v článku Ing. Miroslava Houby, CSc.
