Z širšího hlediska je pod pojem odnožování neboli větvení zahrnována (v případě většiny semenných plodin) tvorba postranních (bočních) prýtů (větví, odnoží, šlahounů, pazochů), vznikajících z úžlabních nebo adventivních pupenů, často na bázi stonků (lodyh), někdy i kořenů a listů. Zmíněné pupeny jsou pod dvojitou inhibiční kontrolou, a to listů, v jejichž úžlabí se nacházejí, zejména však pod vlivem vrcholového apikálního pupenu (vzrostného vrcholu), jehož působení může být silně dominantní.
Větvení je morfologický znak rostlin, jehož účelem je přizpůsobení rostlin k největšímu využití sluneční energie a prostoru, potlačení silně konkurenčních druhů v boji za přežití, co nejlepší využití půdních živin, zvětšení výživné plochy a optimální rozvoj kořenového systému. Utváří se tak habitus rostliny, který podle podmínek silně modifikuje. Schopnost obilnin odnožovat, podobně jako všech trav, má adaptivní význam, tzn. přirozeným způsobem regulovat hustotu porostu. Lze uvést, že tato vlastnost se formovala v průběhu jejich evoluce, později se konsolidovala přirozeným výběrem a dále se zlepšuje umělými výběry.
Tyto informace uvádějí Ing. Jaroslav Štranc, CSc., a kolektiv ve svém článku v časopise Úroda (6/2018, str. 14–16), který přináší i další podrobné údaje k odnožování ozimé pšenice.*
