Kukuřice je starobylou zemědělskou plodinou Ameriky. Pravděpodobně byla známa již 4000 let před naším letopočtem. Vavilov (1929, 1931) uvádí jako domovskou oblast jižní Mexiko a Střední Ameriku. V hrobkách původních obyvatel Severní Ameriky, v hrobech Inků a na pohřebištích Peruánců byla nalezena zrna i palice kukuřice. V zemi svého původu bývá nazývána darem bohů. K nejdůležitějším božstvům náleželi bohové kukuřice a vegetace, jako bůh kukuřice a bohyně kukuřičného klasu Centeotl a Xilonen. Pěstování kukuřice se výrazně podílelo na rozvoji předkolumbovské Ameriky, kdy byla jednou z hlavních zdrojů potravin.
Do Evropy se kukuřice dostala po objevení Ameriky v roce 1492. Nebyla však zřejmě dovezena přímo z první Kolumbovy výpravy. To lze předpokládat vzhledem k tomu, že první zpráva o kukuřici v Evropě se uvádí až v upozornění Petra Martyra z roku 1511–1530 (De Orbe Novo), kde se praví, že rostla v okolí Sevilly (Španělsko). Ve španělských kronikách z přelomu 16. a 17. století je uváděna pod označením „maiz“, tedy pod takovým, jímž ji nazývali karibští indiáni. Její podoba je pak poprvé uvedena v herbáři Leonharta Fuchse (1542), kterou následně převzaly i herbáře jiné. Bohužel ji však také často nevhodně upravovaly.
V západní Evropě se pěstovala nejdříve jako nová rostlina v zahradách. Během krátkého období se potom dostala do severní Afriky. Velký význam pro její rozšíření měli benátští kupci, kteří ji dovezli do Malé Asie. Její rozšíření ve východní Evropě nastalo díky Turkům. Od toho jsou odvozeny její lidové názvy, jako jsou například turecká pšenice, turecké žito nebo turkyně. V celém „Starém světě“ se velmi rychle šířila, takže poměrně rozšířenou domněnkou bylo, že se zde pěstovala ještě před objevením Ameriky, ba dokonce, že se jedná o původní evropskou plodinu.*
Tyto a další informace uvádí článek Ing. Antonína Mušky zveřejněný v červnovém vydání časopisu Úroda (6/2021)
