Hrozí České republice desertifikace – ano, nebo ne?

Prof. Ing. Zdeněk Žalud, Ph.D., působí jako pedagog na Mendelově univerzitě v Brně a vědecký pracovník Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i., (CzechGlobe). Zabývá se zemědělskou meteorologií se zaměřením na studium vazeb mezi půdou, rostlinou a atmosférou. Jako bioklimatolog se specializuje na dopady změny klimatu na agroklimatické podmínky a na klimatické předpoklady udržitelného zemědělství.

Mgr. Petr Karásek působí ve Výzkumném ústavu monitoringu a ochrany půdy, v. v. i. Dlouhodobě se věnuje hospodaření s vodou v krajině, erozi půdy a navrhování protierozních a vodohospodářských opatření. Podílí se také na monitoringu eroze a ochraně zemědělské půdy v České republice.

Úvodem bychom si měli ujasnit význam tohoto slova. Prostý překlad slova desertifikace evokuje rozšiřování a vznik pouští (z anglického desert – poušť). Ale aby se v dohledném časovém horizontu u nás objevila klasická poušť? Rozhodně ne. Správně však pojem desertifikace kromě rozšíření pouští zahrnuje i degradaci půdy vlivem sucha, neřízeného odlesňování, nadměrného spásání a nevhodného hospodaření s půdou. A zde je můj pohled trošku jiný. Odlesňování a nadměrné spásání v kombinaci se suchem jsou doménou Sahelu (Afrika), střední Asie (např. Kazachstán), velké části Číny a Mongolska, ale i suchého vnitrozemí Austrálie.

Nedávno (v srpnu 2026) se v odborném tisku objevila mapa Evropy (zpracovala ji EU Soil Observatory), kde mezi oblastmi ohroženými desertifikačními trendy figuruje především evropský jih, ale i část ČR, konkrétně jižní Morava – okolí Brna, Znojemsko, Břeclavsko a Hodonínsko, stejně jako některé regiony středních Čech a Polabí. Tyto oblasti patří mezi oblasti s vyšším výskytem větrné i vodní eroze, velkým podílem písčitých půd, ale hlavním a dominantním faktorem, proč se dostaly na mapu potenciální degradace, jsou meteorologické vlivy. Jde o častější, delší a intenzivnější výskyt sucha, vysoké teploty a trend k nerovnoměrnému rozložení srážek (úbytek „deštíčků zahradníčků“ oproti mírnému nárůstu přívalů). Problém se cyklí tím, že sucho podporuje větrnou erozi a přívalové srážky erozi vodní. Tento koktejl vedl autory studie k obavám, že značná část tohoto území může podlehnout degradačním procesům, které naplní kritéria desertifikace.

Můj osobní názor je, že desertifikace je v určitých oblastech ČR reálná, ale lze se na toto riziko díky know-how našich farmářů připravit, například adaptací agrotechnologických postupů, aplikací půdoochranných opatření, maximalizací závlah nebo změnou hospodaření. Samozřejmostí se stávají šetrné postupy precizního zemědělství, na řadě lokalit se prosazují regenerativní postupy, testuje se agrolesnictví, a pokud se stane zemědělská činnost neefektivní (např. na píscích) je na místě i zalesnění.

Když se řekne desertifikace, většina lidí si představí postupující poušť. Česká republika se pouští nestává. Pokud ji ale chápeme jako degradaci půdy a zhoršování schopnosti krajiny hospodařit s vodou, pak její projevy můžeme pozorovat i u nás.

Zemědělská půda je základem produkce potravin, přesto je dlouhodobě ohrožena vodní i větrnou erozí. Spolu s odnášenou ornicí ztrácíme organickou hmotu, živiny i schopnost půdy přijímat a zadržovat vodu. Degradovaná půda pak hůře plní produkční i ekologické funkce. Část krajiny byla navíc v minulosti odvodněna, takže vodu, kterou bychom dnes potřebovali zadržet, často rychle odvádíme pryč.

Že sucho a vysoké teploty představují reálnou hrozbu, si po letošním létě zřejmě uvědomil každý. Teploty blížící se 40 °C jsme ještě před lety zažívali při letních dovolených v Egyptě. Dnes se s nimi setkáváme i u nás. S rostoucí teplotou roste i výpar. Nemusí přitom výrazně ubývat celkové množství srážek, mění se však jejich rozložení. Delší období bez deště střídají krátké intenzivní srážky.

Důsledky vidíme přímo v krajině. Drobné vodní toky během sucha opakovaně vysychají. Naopak při přívalových deštích voda rychle odtéká, způsobuje erozi a může během krátké doby zaplavit obce vodou a bahnem z okolních polí.

Podle mého názoru už není hlavní otázkou, zda česká krajina vysychá, ale jak rychle dokážeme reagovat. Víme, jak chránit půdu před erozí, zpomalovat odtok a posilovat schopnost krajiny zadržovat vodu. Znalosti i zkušenosti máme. Rozhodující bude, zda budeme mít dostatek odborníků a stabilní financování, aby se potřebná opatření mohla ve větším rozsahu skutečně realizovat. Právě na tom bude záviset odolnost české krajiny a zemědělství v příštích desetiletích.*