Herbicidy jsou ve všech ekonomicky vyspělých zemích nejpoužívanějším prostředkem regulace plevelů ať již při intenzivních způsobech zemědělského hospodaření, jako je tomu v Evropě a většině východoasijských zemí, tak i při extenzivním, velkoplošném hospodaření typickém například pro Austrálii, Kanadu a část USA. Bez ohledu na intenzitu hospodaření a region jsme celosvětově svědky zjednodušování osevních postupů a technologií zpracování půdy, při kterých závislost na používání herbicidů roste a kombinací uvedených faktorů pak roste i selekční tlak a riziko vzniku herbicidní rezistence. Uvádí to ve svém článku v časopise Úroda (4/2020) Ing. Pavlína Košnarová, Ph.D., a kolektiv z České zemědělské univerzity v Praze.
Jak dále odborníci vysvětlují, herbicidní rezistence vzniká na úrovni populace postupně. Na počátku selekčního procesu je výskyt rezistentních jedinců v populaci velmi nízký, na úrovni populace není pozorovatelný a hospodářsky významný, neboť se jedná třeba jen o několik rezistentních rostlin v rámci pozemku. Pokud je však taková populace dlouhodobě vystavena jednostrannému selekčnímu tlaku herbicidu v kombinaci s ostatními, riziko zvyšujícími faktory, rezistentní genotyp v populaci převládne, protože má oproti citlivým selekční výhodu, nezahyne a reprodukuje se. Vnitřních mechanismů herbicidní rezistence v rostlině může být více, ale nejběžnějšími jsou změna vazebného místa na cílovém enzymu herbicidního účinku, nebo metabolizace účinné látky herbicidu v buňce plevele ještě dříve, než účinná látka dosáhne místa účinku. Oba mechanismy jsou geneticky kódované a dědičné, tudíž se přenášejí z generace na generaci. Není to však jen způsob používání herbicidu, co rozhoduje o vzniku rezistence a rychlosti evolučního procesu. Herbicid a způsob jeho používání jsou klíčovými faktory. Rizikovost samotného herbicidu je závislá především na jeho mechanismu účinku a chemické struktuře. Mechanismy účinku, jež jsou v místech s častým a pravděpodobnějším výskytem mutací, jako jsou například ALS, ACCase a PSII inhibitory, jakož i látky, které jsou snadněji metabolizovatelné (ALS, ACCase inhibitory), zakládají vyšší míru vzniku rezistence.
Z pohledu plevelů jsou podle autorů článku rizikové zvláště druhy, které tvoří početné populace, jsou cizosprašné, případně mají intenzivní mechanismy metabolizace. Herbicid a plevel jsou z tohoto pohledu základními interagujícími objekty a riziko vznikající z této interakce je relativně konstantní. Pakliže je toto riziko vysoké, například v případě používání rizikového herbicidu na rizikové plevele, musí být v antirezistentní strategii aplikovány tzv. modifikátory rizika, s cílem jej významně snížit. Mezi osvědčené modifikátory patří například používání přípravků s více mechanismy účinku proti stejnému pleveli, omezení opakovaného používání herbicidu, diverzifikace osevních sledů a způsobů zpracování půdy, které ovlivňují výskyt plevelů a složení plevelového společenstva. Cílené používání modifikátorů rizika může podstatně oddálit, či zabránit rozvoji herbicidní rezistence.
Z celosvětového pohledu uvádějí autoři nejvíce popsaných případů herbicidní rezistence v USA (165), Austrálii (93), Kanadě (68) a ve Francii (55). Stav herbicidní rezistence v ČR lze v porovnání s některými státy EU, Severní a Jižní Amerikou či Austrálií zatím hodnotit jako poměrně příznivou. Ani v ČR však podle Ing. Košnarové a kolektivu z ČZU nelze přehlížet trend vývoje – i při relativně malé zasažené ploše u nás exponenciálně roste počet nalezených případů rezistence a týká se to plevelů s vysokou škodlivostí, jako jsou chundelka metlice (Apera spica-venti), sveřep jalový (Bromus sterilis), psárka polní (Alopecurus myosuroides) a z dvouděložných pak laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), merlík bílý (Chenopodium album) a mák vlčí (Papaver rhoeas).
Podrobné informace přináší článek autorů z České zemědělské univerzity v Praze Ing. Pavlíny Košnarové, Ph.D., prof. Ing. Josefa Soukupa, CSc., Ing. Kateřiny Hamouzové, Ph.D., Ing. Jakuba Mikulky a Ing. Jaromíra Šuka v dubnovém vydání časopisu Úroda (4/2020).*
