Po několika suchých letech tu máme opět počasí, na jaké jsme byli dříve zvyklí. Letošní jaro bylo velmi chladné a poměrně deštivé. Po zasetí kukuřice vzcházela delší dobu než jindy a její počáteční růst byl velmi pomalý. V době psaní příspěvku porosty plodiny vypadaly velmi nadějně. Díky dostatku srážek kukuřice začátkem srpna narostla do výšky mnohde již ke 3 m.
Tématem se v Úrodě č. 9/2021 zabývá Ing. Yvona Tyrolová, z Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i., Praha-Uhříněves. Jak připomíná, bez kukuřice si v dnešní době neumíme zemědělství představit. Je nepostradatelná pro skot a nezbytná pro spoustu bioplynových stanic. Díky svým vysokým výnosům, obsahu živin a dobré silážovatelnosti je velmi důležitou součástí krmných dávek. Z historického pohledu se nejedná o naši původní rostlinu. Pochází ze Střední Ameriky. Zde byla pěstována již zhruba před 10 000 lety. K jejímu rozšíření do Evropy došlo v 15. a 16. století po zámořských výpravách Kryštofa Kolumba.
Převážná část vypěstovaných pícnin je v naší republice skladována pomocí silážování. Stejně je tomu i u kukuřice. Z velké části se sklízí celá rostlina s možností zvolení různé výšky strniště. Touto cestou se dá ovlivnit koncentrace živin. Čím je strniště vyšší, tím je silážovaná hmota energeticky bohatší. Další možností je sklizeň metodou LKS (zpracování palic s listeny), vlhkého zrna a zralého zrna.
Kukuřice se řadí mezi plodiny s dobrou silážovatelností. Je to dáno vysokým obsahem vodorozpustných cukrů a nízkým podílem dusíkatých látek, které působí tlumivě a znesnadňují silážování. Takto působí rovněž i draslík, sodík a vápník obsažený v silážovaných pícninách. Pokud je v silážované hmotě vysoký obsah tlumivých látek, je potřeba více kyselin na to, aby kleslo pH na požadovanou hodnotu. Podle poměru látek, které podporují fermentaci a těch, které ji znesnadňují, se dělí plodiny na lehce (kukuřice), středně (trávy) a obtížně silážovatelné (jeteloviny).*
