Pšenice, podobně jako většina trav, má velkou schopnost tvořit vedle hlavního stébla odnože. Potenciál vytvářet vedlejší stébla je významně ovlivněn (v podstatě dán) vztahem růstu a vývoje rostliny. Faktory zpomalující vývoj rostliny, respektive diferenciaci jejího vzrostného vrcholu, podporují růst (tvorbu vegetativní hmoty), a tím i odnožování.
Tvorba odnoží je do značné míry determinována biologickými zvláštnostmi jednotlivých odrůd pšenice. Je známé, že staré odrůdy podstatně více odnožovaly a na výnosu se podílely hlavně odnože, přičemž produktivních odnoží nebylo mnoho. Naproti tomu současné odrůdy ozimé pšenice tvoří výnos hlavním stéblem a z celkově menšího počtu založených odnoží je více odnoží produktivních a rovněž celková produktivita klasu je vyšší než u klasu starých odrůd. Současné odrůdy jsou i méně citlivé ke krátkému dnu, což umožňuje časnější diferenciaci základu klasu, delší období formování prvků jeho produktivity, a tím i dosažení kvalitativně vyšší úrovně (Petr 1988). I u současných odrůd pšenice jsou však značné rozdíly v odnožovací schopnosti. Odnožování ale ovlivňuje i celá řada ekologických a pěstebních podmínek, se kterými seznamuje článek Ing. Jaroslava Štrance, CSc., a kolektiv v červencovém vydání časopisu Úroda.*
