Biopaliva první generace jako je například etanol vyráběný z cukrové řepy nebo bionafta z řepky olejky mají stále svůj význam. Přispívají ke zvyšování podílu obnovitelných zdrojů v dopravě, kde nejsme tak úspěšní jako například ve výrobě elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů. Konvenční biopaliva již v současnosti nabízí reálnou alternativu k fosilním palivům dováženým do Česka a Evropské unie ze třetích zemí, kterou umíme uplatnit ve větším měřítku. Přimíchávání biopaliv zajistilo snižování emisí CO2 bez nutnosti upravovat existující spalovací motory.
Je rozumné stále investovat do zlepšování první generace biopaliv, protože i rozvoj dalších generací na zkušenostech s konvenčními biopalivy staví. Má smysl vyvíjet a přinášet do praxe i další technologie, jako jsou elektromobily poháněné elektřinou z obnovitelných zdrojů, vodíková auta, nebo využití vyčištěného bioplynu na kvalitu zemního plynu jako bioCNG v dopravě. Co však smysl nedává, je nejprve motivovat výrobce biopaliv a automobilisty k přechodu na biopaliva a následně v poločase měnit pravidla hry, aniž by bylo jasné, jak jinak řešit znečištěné ovzduší a negativní vliv dopravy na změnu klimatu.
Historie výroby biopaliv využívaných v dopravě sahá až k počátkům vývoje spalovacích motorů na přelomu 19. a 20. století a rozvoje automobilismu. Konvenční biopaliva hrála důležitou roli v 30. letech 20. století a také těsně před naším vstupem do Evropské unie jako forma vytváření odbytu pro zemědělskou produkci. Do širšího povědomí v novější historii se biopaliva dostala až s legislativou Evropské unie v oblasti využívání energie z obnovitelných zdrojů z roku 2009.
Biopaliva vyráběná ze zemědělských komodit zemědělcům do určité míry pomáhají, aby za svoji produkci dostali více peněz, než kdyby alternativa energetického využití neexistovala. Výroba etanolu z cukrové řepy v nedávné době napomohla renesanci pěstování a zpracování cukrové řepy. Sektor biopaliv přitom produkuje kromě vlastních paliv také vedlejší produkty, jako například krmiva pro hospodářská zvířata, což přispívá ke snižování podílu dovážených krmiv ze zahraničí, například geneticky modifikované sóji z Latinské Ameriky.
Veřejný obraz biopaliv byl negativně ovlivněn diskusemi ohledně udržitelnosti jejich výroby. Výroba biopaliv přitom podléhá takzvaným kritériím udržitelnosti, která vytváří právní rámec pro přísnou kontrolu ekologického přínosu biopaliv. Výrobci musí mezinárodním certifikačním agenturám doložit, že je celý cyklus produkce biopaliv z pohledu životního prostředí i z pohledu prosté energetické bilance výhodný.*
