Plevele jsou klasifikovány podle různých kritérií, avšak nejvhodnější je plevele rozdělovat podle jejich hlavních biologických vlastností, kterými jsou životní cyklus rostliny, délka života, způsob rozmnožování, rozšiřování diaspor a další. Podle těchto kritérií dělíme plevele na plevele efemerní, časně jarní, ozimé plevele, ale také plevele pozdně jarní. Pozdně jarní plevele obvykle vzchází při vyšších teplotách půdy, zpravidla nad 10 °C. Mohou vzcházet na jaře, v létě i během teplého podzimu. Na orné půdě se objevují v době, kdy jsou již porosty obilnin dobře zapojeny a nemohou jim konkurovat. Proto zaplevelují takové porosty, které mají pomalý počáteční vývoj nebo vzchází až později, například brambory, řepa cukrová, kukuřice, polní zelenina a podobně. Informují o tom odborníci z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně v říjnovém vydání časopisu Úroda.
Nezvyklé zaplevelení pozdně jarními pleveli může indikovat špatný stav porostu. Proto podle autorů článku pozdně jarní plevele můžeme nacházet například v ozimých i jarních obilninách, které jsou v neuspokojivém zdravotním nebo výživovém stavu, nebo se jedná o porosty, jež jsou pěstovány na nevhodných lokalitách.
Zástupců pozdně jarních plevelů je celá řada. Mezi významné skupiny pozdně jarních plevelů patří například pozdně jarní trávovité plevele, merlíky, laskavce, lebedy, lilky a durmany, ale i celá řada dalších teplomilných druhů, které se nově šíří na našem území a expandují na zemědělskou půdu.
U mnohých druhů ze skupiny dochází k velmi rychlému šíření především vlivem silné konkurenční schopnosti, změn v systémech hospodaření na orné půdě i kvůli klimatickým změnám, které v poslední době probíhají. Významná je také vysoká generativní reprodukce, která přispívá ke zdárnému šíření. Regulace zahrnuje celý komplex opatření, od střídání plodin přes meziřádkovou kultivaci (plečkování), podmítku a orbu až k použití herbicidů, uvádějí autoři článku.
Více informací přináší říjnové vydání časopisu Úroda (10/2020) v článku autorů Ing. Jana Štrobacha, Ph.D., a doc. Ing. Jana Mikulky, CSc., z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně.*
