Agrolesnictví kombinující zemědělskou a lesní výrobu je v současnosti diskutováno jako jedno z možných opatření ke zlepšení stavu naší především zemědělské krajiny. Přestože má agrolesnictví řadu podob, tou nejvíce perspektivní se v současnosti jeví souběžné pěstování dřevin na zemědělských půdách při zachování zemědělské výroby.
Jedná se o systémy asi 3 m širokých linií dřevin, pěstovaných v relativně krátkých rozestupech (zhruba 30 m) souběžně se zemědělskou výrobou – alley cropping, resp. alley coppice systémy, nebo o pásy dřevin v rozestupech širších – kam patří také větrolamy. Tématem se zabývají Ing. Antonín Martiník, Ph.D., a Ing. Aneta Blažejová, z Mendelovy univerzity v Brně v článku v Úrodě č. 9/2020. Připomínají, že větrolamy neboli windbreaks jsou agrolesnickým systémem na zemědělské (orné) půdě, jehož hlavním posláním je ochrana půdy před větrnou erozí. Na území České republiky, resp. bývalého Československa, byl největší rozmach zakládání větrolamů v 50. a 60. letech minulého století, kdy bylo vysázeno 1754 km větrolamů, přičemž kolem 70 % jich bylo založeno v oblasti jižní Moravy.
V současnosti je kromě původní půdo-ochranné funkce větrolamu stále ve větší míře zdůrazňována jejich biologická, resp. krajinotvorná funkce (biokoridory, liniová zeleň v krajině). Větrolamy jsou tvořeny pásy dřevin vedené kolmo na převažující směr větru o šířce přibližně 5–20 metrů a v rozestupu zhruba 300–1000 m. Rozestup pásů dřevin stejně jako jejich výška, šířka a skladba se liší podle terénu, síly a směru větru, případně stanovištních podmínek. Z dřevin se zde uplatňují stromovité dlouhověké dřeviny (dub, jim, lípa, habr), krátkověké rychle rostoucí druhy (topol), ale i keře (bez černý, ptačí zob, hloh).
