opět nastalo období, kdy se časně stmívá, za dveřmi jsou vánoční svátky a příchod nového roku na sebe nenechá dlouho čekat. Myslím, že je zbytečné připomínat, že ten nastávající je, pro naši republiku významný. Během diplomatických jednání se v roce 1918, za stále ještě probíhající první světové války, rodilo samostatné Československo. Jistě o tom bude napsáno během následujícího roku hodně a věřím, že se nezapomene ani na hrdinství československých legií, které ukázaly, že to Čechoslováci myslí se samostatností opravdu vážně.
Jen bych si dovolil zamyslet se nad jednou věcí. Za zakladatele republiky jsou považováni Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš. Každý z nich je do určité míry spjat s venkovem a zemědělstvím, což samozřejmě v té době nebylo nic mimořádného. Edvard Beneš, doktor filosofie, byl nejmladším synem rolníka Matěje Beneše. Milan Rastislav Štefánik, doktor filozofie, astronom, světoběžník, syn faráře, vyrůstal ve slovenských Košariskách, skutečně malé kopaničářské obci. A konečně, Tomáš Garrigue Masaryk, syn kočího na panském statku v Hodoníně, téměř zůstal v Čejči u kovařiny. Nakonec ale obhájil svoji disertační práci s názvem Podstata duše u Platóna, habilitoval sociologickou prací o sebevraždě a posléze byl jmenován profesorem filozofie. Všichni tři měli jedno společné – studovali na evropských univerzitách a působili v mnoha evropských zemích. Zároveň ale byli vlastenci a toužili po samostatném státu. A nakonec ve své dlouhodobé snaze uspěli. Jestli to byly mimořádné osobnosti a nepokojné duše od narození, nebo zda je zocelila nutnost uspět i mimo hranice rakousko-uherské monarchie, to nedokážu odhadnout. Byla by to ostatně spíše otázka pro jejich životopisce. Zcela zjevně ale výborně ovládali cizí jazyky a uspěli v oborech, které byly na hony vzdálené prostředí, ze kterého pocházeli. Už citát, který měl pronést Napoleon Bonaparte, říká: „V mé armádě má každý pěšák ve své tornistře maršálskou hůl.“ Na příkladu zakladatelů samostatného československého státu vidíme, že i člověk, který pochází z chudých či venkovských poměrů, nakonec může dorůst do takové velikosti, že pohne dějinami. Pokud chce a něco pro to dělá.
O Masarykovi se uvádí, že se k tématům stavěl věcně a vědecky. Proto bych rád, nejen za sebe, ale také za celou redakci, popřál všem čtenářům a autorům časopisu Úroda nejen do dalšího roku spokojenost, zdraví a hodně štěstí. Zároveň také velkou zdatnost hodnotit věcně a střízlivě dění jak v naší republice, tak v okolních zemích, protože to v dnešním silně provázaném, proměnlivém a sociálními sítěmi zmenšeném a nezřídka i deformovaném světě není vůbec jednoduché. Ale neobejdeme se bez toho.
(Komentář z Úrody č. 12/2017)
