Vědci se v souvislosti s pěstováním geneticky modifikovaných plodin zabývají otázkami jejich bezpečnosti nejen pro zdraví lidí a zvířat, ale také pro životní prostředí. Některé poznatky z českého výzkumu prezentovali přednášející na semináři „Otázky biologické bezpečnosti GMO a mezinárodní závazky ČR“, který proběhl ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni.
Úspěšný hrách
Hrách je jedna z úspěšně modifikovaných plodin, dosud do něj vědci vnesli geny odpovídající za toleranci vůči herbicidům a rezistenci vůči hmyzím škůdcům a virům. V šumperské společnosti Agritec, s. r. o., pokusníci zjišťovali, jaké je riziko jeho cizosprášení. Vzhledem k tomu, že k opylení dochází ještě před otevřením květu, zaměřili se na hmyzí škůdce, především zrnokaze hrachového, kteří poškozují generativní orgány rostliny a teoreticky by mezi nimi mohli přenášet pylová zrna.
K pokusům nepoužili transgenní, ale bíle a barevně kvetoucí odrůdy hrachu vyseté na pokusných políčkách těsně vedle sebe. Pokud by v generaci F0 došlo k cizosprášení, dominantní fialová barva květu by se objevila i mezi rostlinami pocházejícími z ploch bíle kvetoucí odrůdy. Jak uvedla Ing. Radmila Dostálová z Agritecu, výskyt barevně kvetoucího hrachu se i přes velmi těsný kontakt obou odrůd neobjevil ani v jednom případě, pravděpodobnost cizosprášení je proto velmi malá. Dosavadní studie také ukazují, že v Evropě neexistují planě rostoucí druhy křižitelné s kulturním hrachem, proto nehrozí přenos modifikovaných genů do divokých populací.
Len se kříží omezeně
Další plodinou, u které v Agritecu simulovali únik modifikovaného genu, byl len setý. Také u něj existuje několik genově modifikovaných variant s odolností k různým herbicidům, v Kanadě již byla dokonce uznána transgenní odrůda CDC Triffid.
Na šumperských políčkách v řádcích 10 cm vzdálených rostly vedle sebe dva genotypy a sice len bělokvětý se zeleným stonkem a modrokvětý se žlutozeleným stonkem, dále se sledovala spontánní hybridizace mezi lnem setým a žlutým. Kromě toho v ústavu studovali osud semen, která se uvolní při manipulaci se zralými rostlinami.
Výsledky shrnula RNDr. Eva Tejklová. Frekvence cizosprášení podle jejích slov dosahovala 1,99 % u modrokvětého a 0,36 % u bělokvětého genotypu. Citovala také další zdroje, které uvádí 1% cizosprášení při vzdálenosti 50 cm a nulové při 600 a více centimetrech. Na základě kanadských zkušeností dochází k přenosu transgenu jen do vzdáleností 30 cm, a to zřejmě vzájemným dotykem květů. Mezi lnem setým a žlutým přitom nevznikaly hybridy nekontrolovanou, ani umělou hybridizací, tedy ručním opylením. Samotný len setý nemá v přírodě planou formu, se kterou by se mohl křížit. Ostatní volně rostoucí druhy lnu, kterých se v České republice vyskytuje asi šest, se s ním nekříží kvůli rozdílnému počtu chromozomů. Shodný počet má právě jen len žlutý, u kterého se křížení neprokázalo.
Vzhledem k tomu, že odpad po vymlácení tobolek se likviduje buď pálením, zaoráním nebo kompostováním, zjišťovali v Agritecu, jakou šanci na přežití mají transgenní semena, která v materiálu mohou zůstat. Jak se ukázalo, kompostováním spolehlivě ztrácejí klíčivost, protože nepřežijí zvýšení teploty. Rostlinky v našich podmínkách nepřezimují, protože hynou již při poklesu teploty pod –5 °C. „Kompostování je možné použít pro spolehlivou likvidaci odpadu vzniklého při zacházení s rostlinným materiálem geneticky modifikovaného lnu“, uvedla RNDr. Tejklová.
Agritec na základě povolení ministerstva životního prostředí s geneticky modifikovaným lnem pracuje a musí se řídit přísnými pravidly. Tříleté monitorování pozemků po pěstování GM lnu prokázalo, že běžná agrotechnika doplněná ošetřením pozemku totálním herbicidem zabezpečí likvidaci rostlin vzešlých z výdrolu a nedovolí vzcházení lnu v následujících letech.
Neochotná řepka
Řepka je plodina, u které se předpokládá největší riziko při pěstování jejích modifikovaných odrůd, protože se pěstuje na rozsáhlých plochách. V našich podmínkách má velké množství příbuzných plevelných druhů. Již řadu let se u nás testuje její GM varianta, odolná k herbicidu fosfinotricinu. V letech 2001 a 2002 se sledoval přenos vloženého genu do běžné řepky i jejich planě rostoucí příbuzných a frekvence výskytu GM rostlin z výdrolu. Zjistilo se, že pravděpodobnost přenosu transgenu z ozimé řepky na konvenční je relativně nízká, a to i tehdy, když se pěstují v těsné blízkosti.
Příměs transgenních semen je za běžných podmínek pod doporučeným limitem 0,9 procenta. Uvedl to RNDr. Slavomír Rakouský, CSc. z Ústavu molekulární biologie rostlin Akademie věd ČR. Řepka samotná je převážně samosprašná, podíl cizosprášení se pohybuje v rozmezí 15 až 45 %. Je však křižitelná s některými dalšími druhy křížatých, přičemž vytváří mezidruhové a mezirodové hybridy. V přírodních podmínkách je pravděpodobnost vzniku křížence nízká, a to i mezi nejbližšími příbuznými druhy.
Jak se ukázalo ze sledování, v porostech vzdálených pět až dvacet metrů se objevila příměs transgenní řepky maximálně 0,4 procenta, ve vzdálenosti 520 metrů se již žádné rostliny s transgenními semeny nenalezly. Pozemky, na kterých se ověřovala GM řepka, byly v následných letech osety obilninami, nebo na nich byl ponechán úhor. Oseté plochy se ošetřovaly herbicidy potlačujícími dvouděložné rostliny a likvidovaly i vzešlé rostliny řepky. Proto v následujících letech frekvence výskytu jak transgenních, tak konvenčních rostlin klesala. V prvním roce se výskyt plevelné řepky pohyboval o od jedné rostliny na 20m2 po několik jedinců na celé pole. „V rámci značně omezeného spektra kulturních, zplaňujících i planých příbuzných druhů, jež byly k dispozici, nebyl ani v jediném případě prokázán přenos transgenu do jejich dědičné výbavy,“ uvedl RNDr. Rakouský. Dodal ale, že zahraniční pokusy prokázaly, že frekvence přenosu genů se může lišit v závislosti na použitých odrůdách, insertech, geografických a klimatických podmínkách a způsobu hospodaření.
