„Celostátní plán pěstování kukuřice na siláž a na zelené krmení byl mnohem vyšší než kterýkoli rok dříve - 370 000 hektarů! Byl nejen splněn, ale dokonce překročen. Nyní můžeme už hodnotit výnosy, protože kukuřice je v silážních věžích, jámách a krechtech. Dá se říci, že celostátní průměr byl letos 40 q/ha jakostní hmoty.“ Tolik z časopisu Za vysokou úrodu z roku 1958.
Před padesáti lety se pěstovaly především odrůdy Fliechmanův ranný a maďarský koňský zub a sledovaly se pouze výnosy zelené hmoty. Marně byste v celém ročníku tohoto časopisu pro rostlinnou výrobu pátrali po sušině celých rostlin, sušině palic, výnosu suché hmoty či podílu palic nebo po kvalitativních ukazatelích stravitelnosti, tak jak se běžně uvádí u současných hybridů kukuřice. Aktivním šlechtěním této plodiny se jako jediná v České republice zabývá akciová společnost CEZEA – šlechtitelská stanice se sídlem v Čejči. S hlavním šlechtitelem čejčské stanice RNDr. Jaroslavem Porubou CSc., jsme si před časem povídali.
Od kdy se v Čejči šlechtí kukuřice?
Novodobá historie šlechtění kukuřice v Čejči sahá do roku 1952, avšak pokusy se zlepšováním tehdy pěstovaných krajových odrůd kukuřice začaly v Československu již před druhou světovou válkou. Po válce, kdy již do Evropy i k nám přicházely americké hybridy této plodiny, vznikala nová šlechtitelská pracoviště, kterým byly dány „do vínku“ jednotlivé zemědělské plodiny. Čejčská stanice nebyla tehdy jediná, která se kukuřicí zabývala. Nástupem jisté politické garnitury dovoz amerických hybridů poměrně rychle skončil, nicméně z těchto rostlinných materiálů a z původních populací se začaly postupně šlechtit nové, domácí hybridy. V tehdejším Československu se v té době pěstovalo téměř 600 tisíc hektarů kukuřice, převážně na siláž, pouze v podmínkách jižního Slovenska se pěstovaly pozdní hybridy na zrno. Jen pro zajímavost, v loňském roce bylo v České republice oseto kukuřicí zhruba 280 tis. hektarů. Vraťme se však k historii. Obdobná šlechtitelská stanice jako v Čejči byla i na Slovensku. Ta se později začala specializovat na šlechtění kukuřice na zrno a v Čejči se postupně vyprofilovalo hlavní pracoviště šlechtění kukuřice na siláž.
Přetrvalo toto členění dodnes?
CEZEA – šlechtitelská stanice se sídlem v Čejči se šlechtění hybridů na siláž věnuje stále, nicméně s nárůstem ploch pěstovaných na zrno či dělenou sklizeň přizpůsobujeme tomuto stavu i šlechtitelský program. Přitom využíváme pouze klasické způsoby šlechtění, takže naše materiály jsou prosté GMO. Řada čejčských hybridů kukuřice se již delší dobu pěstuje a zemědělci vědí, co od nich mohou očekávat. Každý rok přicházíme s novinkami, u nichž předpokládáme, že zaujmou pěstitele i pěstitelské plochy starších hybridů. Naše pracoviště svým rozsahem šlechtitelského programu nemůže být světově významným místem ve šlechtění kukuřice. Jsme zaměřeni převážně na domácí trh, i když máme zájem o rozšiřování našich hybridů v zahraničí a daří se nám zvyšovat export osiv. Spolupracujeme s jinými domácími pracovišti, které se zabývají problematikou kukuřice a také se zahraničními šlechtitelskými firmami.
Jak se během uplynulých padesáti let měnily požadavky na hybridy kukuřice?
Požadavky se mění podle toho, jakým způsobem chce farmář kukuřici využívat. Byly doby, kdy se striktně oddělovalo šlechtění kukuřice na siláž a na zrno. Dnes zemědělské podniky požadují hybridy, které, pokud je nesklidí na siláž, mohou ponechat ke sklizni na zrno a získat tak energeticky bohaté a v porovnání s jinými plodinami i relativně levné zrno. Od specializace na siláž či na zrno se tak přechází ke šlechtění hybridů univerzálního typu. Někteří zemědělci hledají v současném sortimentu i speciální hybridy pro bioplynové stanice.
Máte takové hybridy v nabídce?
Dnes ještě není úplně zřejmé, jak by měl takový hybrid vypadat. Fermentace v bioplynových stanicích totiž probíhá úplně jinak, než v trávicím traktu zvířat, rozdíly jsou především v její délce a intenzitě. Volná energie musí být u skotu k dispozici v poměrně krátkém čase, kdy prochází trávicím traktem, zatímco ve fermentoru bioplynových stanic se požaduje fermentace kontinuální a poměrně stálá. S přímým požadavkem na doporučení speciálního hybridu pro bioplynové stanice jsme se zatím nesetkali, ale tak jako máme určité hybridy, které se liší stravitelností, lze si představit, že i zde se budou rozlišovat hybridy více a méně vhodné pro tento způsob využití.
Co říkáte tomu, že se v bioplynových stanicích „spaluje“ kvalitní kukuřičná siláž?
Bioplynové stanice jsou alternativním zdrojem energie a dokážu pochopit, že chceme být, zejména po zkušenostech z poslední doby, nezávislí na klasických zdrojích. Nejsem si ale zcela jist, jestli tyto technologie a jejich celková náročnost jsou tím správným trendem. Pokud bychom totiž započítali do nákladů nejen kvalitní kukuřičnou siláž, ale i náklady na šlechtění kukuřice, výrobu osiv, hnojiva, chemii a celou agrotechniku pěstování, byla by získaná kilowata elektrické energie určitě nerentabilní. A kdo by si ji asi koupil, kdyby nebyla státem dotovaná? Je prokázáno, že tyto provozy jsou rentabilní bez státem dotovaných cen jen v případě, že se celoročně využívá i teplo, které při fermentaci a při spalování bioplynu vzniká. Navíc, takové využívání plodin vytváří konkurenci a jistě ovlivňuje ceny produktů, které byly původně využívány pouze k výživě lidí, tedy potravin, či ke krmení zvířat. Nejsem si jist, zda v našich podmínkách najdeme dost volných ploch. Zda z dlouhodobého hlediska existují „přebytečné plochy“, které vyčleníme z rozlohy plodin původně využívaných pro výrobu potravin.
Vraťme se však ke šlechtění. Mění se jeho metody?
Genetická abeceda je postavená na výběru, rozšíření genetické variability na začátku šlechtitelského procesu a potom na jejím záměrném zužování. Základní výchozí jednotkou při tvorbě hybridů jsou samoopylené linie. Šlechtitel si nejprve vybere rostlinu kukuřice a u ní přenese její pyl z laty na blizny. Začíná proces tvorby samoopylených linií, u nichž je většina genů v homozygotním stavu, zatímco hybrid má všechny geny v heterozygotním stavu. Tvorba samoopylených linií je kontinuální proces, samoopylením dochází k homozigotaci genetického materiálu a podle toho, který zdroj stojí na začátku, zda populace, hybrid, volně opylená populace nebo záměrné křížení a jaké má tento zdroj genetické pozadí, existuje několik, lépe mnoho genetických základů. Každé šlechtitelské pracoviště musí mít široký základ genetických materiálů, protože jenom křížením nepříbuzných samoopylených linií vzniká heterozní efekt. Tvorba samopylených linií je složitá v tom, že jednak trvá řadu generací a jednak se u nich musí sledovat spousta vlastností. Už při tvorbě této linie se musí posuzovat, jak je materiál ranný, jestli je hospodářsky využitelný z hlediska možných výnosů či jak je odolný vůči chorobám a škůdcům. Postupem času získáme velkou řadu linií, o kterých víme, jak vypadají, jaké mají hospodářské znaky a jak jsou citlivé vůči chorobám a škůdcům. Nevíme ale, jakým způsobem se budou chovat v hybridních kombinacích a jak svoje vlastnosti do nich přenesou. Vybrané linie se proto mezi sebou kříží a abychom zjistili, jak se ta která linie v kombinaci chová, musíme vysít výsledný hybrid v maloparcelních pokusech. Jde o tisíce kombinací v jednom a více opakováních, na jedné či více lokalitách. Zjišťujeme výnosové charakteristiky hybridu a již uvedené vlastnosti včetně stravitelnosti. Z vlastností těchto kombinací se zpětně odvozuje, jak která linie je schopna svoje vlastnosti přenášet do hybridů. Výchozím zdrojem pro tvorbu hybridů jsou tedy samoopylené linie, o nichž víme, jaké mají hospodářské vlastnosti, genetický základ a kombinační schopnosti, tedy co předávají do potomstva.
Jak dlouho trvá vyšlechtit nový hybrid?
Šlechtění je běh na dlouhou trať, v současnosti pracujeme s materiály, které před patnácti či dvaceti lety vyselektovali naši předchůdci. Dnes pracujeme na nových genetických zdrojích, které budou mnoho let využívat ještě ti, co přijdou po nás. Kdyby se začínalo s čistým stolem, tak je třeba asi pět až osm generací na vytvoření a popsání výchozích jednotek - samoopylených linií. Jeden až dva roky trvá křížení hybridních kombinací, na to navazuje většinou dvouleté sledování výsledků a ověřování vlastností. Než získáme linii, o níž můžeme říct, že má vlastnosti, se kterými může ve specifických kombinacích konkurovat dosud existujícím hybridům, trvá to přibližně patnáct let. Šlechtění je však kontinuální proces, takže tím, že se navazuje na předchozí práci, se uvedená doba výrazně zkracuje. Pokud vyjdeme z již vyšlechtěné linie, tvorba nového hybridu včetně registračních zkoušek trvá pět let. Abychom zkrátili šlechtitelský proces tvorby samoopylených linií, řadu výběrů provádíme v zimním období v Chile a v jiných oblastech Jižní polokoule. I když je to finančně náročné, tím, že dříve přijdeme na trh s novým hybridem, který překoná ty současné, se vynaložené náklady úsporou času vrátí.
Kolik let vydrží takový hybrid v zemědělské praxi?
Průměrná doba životnosti našich odrůd je kolem osmi až devíti let. Některé vydrží pět let a pak nekompromisně odcházejí, jiné vydrží na trhu i 15 až 20 let. Takovým byl např. hybrid CE 240 S. Ten měl ve své době tak vynikající vlastnosti, že dokonce ještě dnes se vyskytují požadavky na jeho osivo. A to se často pěstoval i na pozemcích, kde kukuřice neměla co dělat.
Z nabídkových katalogů je vidět ústup od víceliniových hybridů
Dříve dominovaly jednoznačně hybridy víceliniové, které měly širší genetický základ, heteroze se neprojevovala v extrémním výnosu, rozdíly mezi jednotlivými hybridy nebyly z pohledu výnosu tak veliké a šlechtitelský pokrok nebyl tak patrný. Díky širšímu genetickému základu se hybrid vyrovnal lépe s různými klimatickými i půdními podmínkami, byl takzvaně plastický. Dnes jde trend vyloženě ke dvouliniovým hybridům, s užším genetickým základem, vyšším heterozním efektem, které v dobrých či optimálních podmínkách dávají vyšší výnosy. Setká-li se však dvouliniový hybrid s podmínkami, které mu nevyhovují, výnos prudce klesá, neboť mu chybí zmíněná plasticita. Je všeobecně známo, že 40 procent výkonnosti hybridu je v genetice, 30 procent ovlivňují klimatické podmínky a 30 procent stanovištní podmínky.
Zmínil jste se o tom, že ve společnosti CEZEA nevyužíváte metody GMO. Proč?
Pokud si položíme otázku, jestli by i naše společnost mohla využívat GMO metody, tak odpověď zní, že mohla. Má to ale několik podmínek. Jednak bychom museli mít výchozí genové zdroje, což je otázka obchodní spolupráce s firmami, jež je vlastní, a jednak bychom museli striktně oddělit klasický šlechtitelský program a program GMO včetně lokalit. Třetí, neméně významnou podmínkou, je to, zda o geneticky modifikované hybridy bude mít zemědělská veřejnost zájem. Jestli obyvatelé této republiky budou ochotni kupovat produkty GMO nebo ne. A to dnes nevíme. Na jedné straně registrujeme jistý tlak na pěstování GMO hybridů, na straně druhé mnoho subjektů od nás požaduje potvrzení, že naše hybridy jsou prosty GMO. Na to, zda a jak snadno zemědělci pěstující GMO hybridy obchodně realizují z těchto hybridů vypěstované produkty, by bylo dobré zeptat se jich samých.
Souhlasíte ale s tím, že GMO představují velký kvalitativní pokrok ...
Samozřejmě souhlasím, ale obdobných kvalitativních skoků jsme již zažili více. Původně jsme si mysleli, že vrcholem jsou víceliniové hybridy a přišly dvouliniové. Domnívali jsme se, že všechno vyřeší chemické mutace a byli jsme zklamáni. Zatímco u chemických metod jsme naprosto netušili, jaké mutace vzniknou, tak u genetických manipulací jsme schopni vypreparovat definovaný segment chromozomu s definovanými vlastnostmi a přenést ho do genetického základu rostliny. I když je tento proces vůči mutačnímu šlechtění chemomutageny mnohem sofistikovanější a přesnější, teprve čas ukáže, jakým způsobem se naděje vkládané do těchto technologií využijí. Domnívám se, že ani GMO nevyřeší všechno. Přispějí k nějakému stavu poznání, ale určitě přijdou další, nové metody. Také proto nejsem jejich jednoznačným odpůrcem ani propagátorem. Považuji za důležité, že si dnes může každý vybrat, a to jak z hybridů vyšlechtěnými klasickými šlechtitelskými metodami, tak z geneticky modifikovaných hybridů kukuřice.
