Ideální je mít v půdě vody „tak akorát“ – rádi bychom měli půdu co vodu dobře zadrží, dobře propouští do spodních vrstev, a to vše při zachování příznivého obsahu vzduchu v pórech. Jenže máme půdy jílovité, které rády zadržují vodu po delší čas, jsou „studené“ a obsah vzduchu v nich není na optimální úrovni. Půdy písčité se naopak snadno zahřejí, umožňují brzké obdělávání, ale v hrubých pórech půdy se moc vody nezadrží a snáze vysychají. Od nepaměti se člověk snažil tyto extrémy eliminovat. Informace k regulaci vody v půdě přináší aktuální díl seriálu autorů Ing. Tomáš Khel a Ing. Jan Vopravil, Ph.D., z Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy, v. v. i. v červencovém vydání časopisu Úroda (7/2025).
Mnozí považují podle autorů článku slovo meliorace za slovo negativní, spojené s dobou minulou, kdy v rámci snahy o dosažení vysokého procenta zornění docházelo k plošnému odvodňování k tomuto účelu často nevhodných zemědělských pozemků. Jak ale říká pedologický terminologický slovník, melioracemi se obecně myslí soubor technických, biologických a chemických zásahů, které zlepšují vlastnosti půdy. Meliorace tak není jen drenáž půdy, ale také závlaha výsušných půd, vápnění silně kyselých půd, nebo budování protierozních opatření.
V České republice je odvodněno zhruba 25 % zemědělské půdy. Porovnáme-li plochu půd zamokřených s plochou odvodněnou, zjistíme, že odvodněné plochy je paradoxně více. Je to důsledek provádění plošného systematického odvodňování, které bylo realizováno v době socialistického hospodaření namísto podchycování zdrojových ploch zamokření. Zkrátka jak se něco dělá plošně, není to dobře. V krajině došlo k narušení přírodních vazeb, urychlení odtoku, a to nejen drenážními systémy, ale i napřímením toků a zvýšením jejich průtočnosti. Z krajiny je tak odváděno velké množství vody, kterou bychom v ní však nyní naopak chtěli spíše zadržovat. I proto je snaha o regulaci odtoku z drenážních systémů, či jejich řízené znefunkčnění v místech, kde jsou pro to vhodné podmínky. Nutno však podotknout, že tam, kde je to opodstatněné, má odvodnění význam pro zvýšení produkční schopnosti. Přes masivní odvodňování během socialismu (1965–1985) však bylo mnoho drenáží vybudováno již ve 30. letech minulého století (1935–1940).
V České republice jsou závlahy vybudovány přibližně na 4 % zemědělských půd. Budování těchto soustav bylo opět spojeno se socialistickým způsobem hospodaření, kdy největší plochy byly realizovány v 60. až 80. letech minulého století. Závlahy byly budovány tam, kde byl dostupný zdroj vody, popř. byly pro tyto účely budovány umělé nádrže (např. Nové Mlýny, Rozkoš). Rozvody se pak sestávaly z přečerpávacích stanic, nádrží, trubního vedení a hydrantů pro napojení stabilních, či mobilních koncových prvků. Závlahy máme spojené především se zelinářskými oblastmi (Poladí, jižní Moravy), kde je doplňková závlaha nutná díky lehké zrnitostní skladbě půdy. V kombinaci s teplejším klimatem pak v těchto oblastech závlaha zajistí kvalitní a vysokou produkci. Mnohé závlahové soustavy jsou v současnosti nefunkční a je to škoda. Po roce 1989 byly mnohé projekty opuštěny, privatizace technických částí systémů nedopadla vždy ideálně. Přesto se i v současnosti závlahy budují. Jde především o systémy kapkové, realizované ve speciálních kulturách. Do budoucna však může být limitem nedostatek zdrojů vody pro konkrétní oblasti, informují autoři článku.*
Úvodní fotografie: Dobová propagace zúrodňování půdy na štítku zápalek (fotografickou dokumentaci pořídil Ing. Tomáš Khel)
