Abiotické stresy představují významné faktory snižující produktivitu zemědělských plodin. Proteomika spolu s dalšími tzv. “omiks” technikami (strukturní a funkční genomika, transkriptomika, metabolomika) představuje nový biochemický obor rozvíjející se v období posledních 20 let. Umožňuje komplexní studium proteinů daného organismu díky využití komplexních separačních a identifikačních technik (techniky dvojrozměrné gelové elektroforézy a hmotnostní spektrometrie), které slouží k separaci a identifikaci tisíců různých proteinových molekul.
Proteomika tak vědcům umožňuje alespoň částečně zachytit a popsat komplexitu biologických procesů probíhajících během stresové odezvy rostlin a vedoucích k aktivnímu přizpůsobení buněčného metabolismu rostlin změněným podmínkám prostředí. Spolu s dalšími autory se tématem zabývá RNDr. Klára Kosová, Ph.D., z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., v krátkém článku v Úrodě č. 7/2018.
Na základě řady vědeckých prací se ukazují rozdíly v reakci odolných a citlivých, resp. méně odolných genotypů, kultivarů či příbuzných druhů rostlin na stejné podmínky vnějšího prostředí. Ukazuje se, že odolné genotypy mají konstitutivně (tedy i za optimálních podmínek) zvýšené hladiny některých stresem indukovaných proteinů, což jim umožňuje za stresových podmínek efektivně aktivovat biologické mechanismy směřující k ustavení nové buněčné homeostáze, tj. například zabránit dehydrataci díky akumulaci osmolytů, či aktivovat mechanismy vedoucí k transportu solných iontů ven z buňky či jejich uložení ve vakuolách, kde se neprojeví jejich toxicita. Tolerantní genotypy rovněž dokážou lépe eliminovat tvorbu kyslíkových radikálů. Kromě energetického metabolismu a stresových proteinů stresová aklimace zahrnuje celou řadu dalších biologických procesů buněčnou signalizací začínaje přes změny v genové expresi, metabolismu biomolekul až po regulační procesy vedoucí k dělení buněk či programované buněčné smrti.*
