Po značném omezení chovů hospodářských zvířat v České republice po roce 1989 se v období 2012–2021 jejich stavy stabilizovaly. K dalšímu poklesu však dochází od roku 2022. Podle podílů jednotlivých technologií ustájení a „normativů“ produkce statkových hnojiv podle vyhlášky č. 377/2013 Sb. můžeme odhadovat produkci statkových hnojiv na 10 mil. tun hnoje a 6 mil. tun kejdy. Zhruba 10 % hnoje a více než polovina vyprodukované kejdy však končí v bioplynových stanicích. S dodáním dalších vstupních surovin, zejména silážní kukuřice tak ročně vzniká přes 8 mil. tun digestátu.
Statková a kvalitní organická hnojiva mají nezastupitelnou úlohu pro zachování dobré půdní úrodnosti, jsou bohatým zdrojem organických látek a živin potřebných při pěstování plodin. Mimo tyto dobře známé skutečnosti ověřili kolegové z Akademie věd ČR i další pozitivní účinek při skladování hnoje na zemědělské půdě, a to že poblíž hnojišť bývá větší počet a rozmanitost ptačích druhů, protože ptactvo má k dispozici více potravy a také útočiště, uvádí v článku v Úrodě č. 9/2024 spolu s dalšími autory Ing. Pavel Svoboda, z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i.
Připomíná, že v roce 1991 byla přijata směrnice Rady 91/676/EHS o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů, tzv. Nitrátová směrnice. Při ukládání hnoje na zemědělské půdě existuje určité riziko související s vyplavováním živin do půdy a následně do povrchových a podzemních vod. Pracovníci Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i. (VÚRV) v Praze-Ruzyni se touto problematikou zabývají již řadu let. V rámci uložení různých hnojiv na zemědělské půdě bylo sledováno, vzorkováno a monitorováno každoročně velké množství složišť včetně jejich okolí, i v následujících letech po likvidaci složiště (rozvozu hnoje na pole). Tyto dlouholeté poznatky jsou mimo jiné zobecněny i v metodice Uložení hnojiv, upravených kalů a krmiv na zemědělské půdě (ke stažení na www.vurv.cz a www.nitrat.cz).
Z dlouhodobého monitoringu umístění polních složišť vyplynulo, že nejčastěji se chybně ukládá hnůj na místech s melioracemi (odvodnění), což platí v průměru pro 9 % sledovaných složišť. Je to celkem logické, protože meliorace se v minulosti hojně budovaly a tato vrstva v systému LPIS je tedy zastoupena nejvíce. V praxi se ale ukázalo, že mnohde už meliorace není ve skutečnosti aktuální.
Na ostatních zónách omezení uložení hnoje (erozní a zamokřené půdy, blízkost vodních toků, půdy písčité a s propustným podložím) byla ve sledovaných letech vždy jen ojediněle porušena vhodnost umístění složiště. Každoročně se v několika málo případech vyskytuje umístění složiště ve zranitelných oblastech na tom samém místě, aniž by uběhla potřebná lhůta čtyř let od likvidace složiště, uvádí autor.*
Úvodní snímek: Únik hnojůvky po příjezdové cestě ke složišti Foto Pavel Svoboda/Jiří Kumšta
