Dusík patří mezi nepostradatelné prvky pro rostliny i živočichy. Uplatňuje se jako složka stavebních látek, působí v transportních systémech, reguluje růst a podobně. Z dlouhodobých poznatků výzkumu jednoznačně vyplývá, že nedostatek dusíku u rostlin negativně ovlivní některou z uvedených funkcí. Výživa rostlin dusíkem proto musí odpovídat potřebám rostlin. Jejich požadavky na dusík jsou také výzkumem zjištěny a v zemědělské praxi potvrzeny. Není proto pochyb, že z uvedených údajů bychom při hnojení dusíkem měli vycházet, a je správné, že se nedávno podklady pro výpočet hnojení dusíkem staly také součástí národní legislativy (odběrové normativy dusíku, bilance dusíku apod.).
Mnohem složitější je však problematika přeměn dusíku v půdě, efektivita jeho využití z půdy či aplikovaných hnojiv a s tím související otázka případných ztrát dusíku. To je významně ovlivněno stanovištními podmínkami, zejména půdními vlastnostmi, výnosovým potenciálem daného stanoviště apod. Avšak i s touto variabilitou je možné dnes efektivně pracovat, přizpůsobit hnojení (dávky dusíku) dosažitelnému výnosu na stanovišti. Obecně je známo, že rostliny nejlépe reagují na hnojení dusíkem zvýšením výnosu, oproti jiným živinám. Hnojení pouze dusíkem však většinou nezajistí vysoké výnosy, pokud ostatní půdní podmínky neodpovídají potřebám rostlin (pH půdy, obsah ostatních živin, půdní struktura aj.). Již dlouhodobě upozorňujeme, že hnojení dusíkem nelze „paušalizovat“, tedy hnojit všude stejnou dávkou dusíku, a to ani v rámci jednoho zemědělského podniku.
Obdobně to platí i v případě regulací hnojení dusíkem. Je nezbytné si uvědomit, že většinu dusíku, který rostliny v průběhu vegetace přijaly, odvážíme z pole hlavními sklízenými produkty (zrnem, semeny). Totéž platí u pícnin, kde sklízíme celou nadzemní biomasu. Zdroje dusíku pro rostliny jsou v agroekosystému omezené (mineralizace organických dusíkatých látek v půdě, fixace dusíku, spady aj.) a pro dosažení dostatečného výnosu a dobré kvality produkce je proto nutné odpovídající hnojení dusíkatými hnojivy. Případné regulace tak nemohou být plošné a paušální, ačkoliv z pohledu legislativy jsou tyto nejlépe kontrolovatelné, ale musí být nastaveny v souladu s biologickými principy potřeb rostlin. Z dlouhodobých polních pokusů jednoznačně vyplývá, že nedostatek dusíku a jeho záporná bilance nepříznivě ovlivňuje kvalitativní parametry sklízených plodin, jelikož dusík je většinou v kladné korelaci s příjmem jiných živin, tvorbou účinných látek rostlinami apod.
Regulace (snižování dávek) při hnojení dusíkatými hnojivy mohou být smysluplné pouze tehdy, pokud dusík není efektivně využíván pěstovanými rostlinami, je vytvářena výrazně přebytková (kladná) bilance dusíku v osevním postupu, nebo jsou dusíkaté hnojivé látky nesprávně aplikovány (nevhodný termín a způsob aplikace, forma dusíku). Naopak nejsou akceptovatelné, pokud jsou dusíkatá hnojiva používána racionálně v souladu s potřebami rostlin a případný reziduální dusík (např. z posklizňových zbytků, statkových a organických hnojiv apod.) je účelně využit dalšími plodinami.
