Menu
e-shop
Ing. Karel Klem, Ph.D., pracuje na Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i., jako výzkumný pracovník a vedoucí „Sekce environmentálních účinků na terestrické ekosystémy“. Dlouhodobě se věnuje dopadům klimatické změny na zemědělské plodiny a lesní dřeviny a možnostem jejich adaptace (zejména na sucho a vysoké teploty). V posledních letech se zaměřuje také na posílení mitigace klimatické změny v zemědělství, zejména ukládání uhlíku v půdě a snižování emisí dalších skleníkových plynů.
Úspěch zemědělství vždy byl a bude o schopnosti přizpůsobovat se měnícím se podmínkám prostředí a zejména pak průběhu počasí. Dříve jsme často používali rčení o pěti či sedmi letech suchých a stejném počtu roků mokrých. Do toho ale přichází klimatická změna, která nám napřímo již nyní ukazuje, že jediná jistota, která nám zůstává, je, že musíme počítat s neustále se zvyšující se nejistotou. Největším problémem je aktuálně voda, ale velké problémy nám začínají dělat i velké výkyvy teplot. Dešťových srážek je v dlouhodobém souhrnu stále dostatek, ale nad jejich rozložením v průběhu roku či delšího časového období dnes kroutí hlavou asi každý zemědělec. Neprší, když plodiny vodu potřebují nejvíce, a prší nejčastěji, když sklízíme. Vlastně to tak bylo ale vždy, jen se nám s klimatickou změnou tyto extrémy výrazně zvětšují. Často pak slyšíme, že bez pomoci státu si s touto situací zemědělci neporadí, ale většinou tím myslí pouze kompenzace za sucho nebo za povodně.
Pokud to ale myslíme do budoucna se zemědělstvím opravdu dobře, je zřejmé, že to asi půjde bez pomoci státu velmi obtížně, nicméně jeho role by měla být značně odlišná, než je nyní. Především by měl pomoci zemědělcům najít možnosti, jak se těmto měnícím se podmínkám přizpůsobit. To, že možnosti existují, i to, že tyto možnosti nejsou vůbec jednoduché, nám již menší část zemědělské praxe dokazuje. Otázkou také je, kde začít. Vedle nedostatku či nadbytku vody, vysokých a nízkých teplot, nás trápí také obrovská variabilita výskytu chorob, škůdců a plevelů, která je logicky spojená s výkyvy počasí. Přesto bych doporučoval začít u půdy. S pomalou degradací půdy za poslední více než století intenzifikace zemědělství jsme si ani neuvědomili, že jsme přišli o schopnost půdy zadržovat vodu ve výši okolo 100–300 mm. To je někdy až polovina ročního úhrnu srážek, které by mohly být plodinám k dispozici v suchých a velmi teplých periodách. Místo toho ale tato voda mizí povrchovým odtokem (často spojeným s erozí), případně neproduktivním výparem z povrchu půdy velmi rychle z krajiny, jednoduše proto, že půda není schopna vodu vsakovat (infiltrovat), vést do hlubších vrstev a zadržet ve své struktuře makro- i mikropórů. Pokles úrodnosti půdy byl dlouhou dobu zcela překrýván zvyšováním výnosového potenciálu nových odrůd, hnojením a používáním pesticidů. Nyní jsme ale v situaci, kdy tyto intenzifikační faktory přestávají pomalu fungovat, protože limitujícím faktorem se stává voda nebo dokonce teplota. Vysvětlení je poměrně jednoduché a vychází z Liebigova zákona minima: „Organismus (plodina) není silnější než nejslabší článek v řetězci jeho ekologických požadavků“. A ekologické požadavky nejsou jen živiny, jak jsme dlouho tento zákon interpretovali. Dokážeme ale úrodnost půdy vrátit do původního stavu? Určitě to není otázka jednotek let. Na druhou stranu již po třech až pěti letech můžeme vidět výrazné zlepšení schopnosti infiltrace i zadržení vody a po 15–20 letech jsou dokumentovány výsledky, které se přibližují původní schopnosti půdy (byť často teoreticky stanovené). Možná, najdeme časem lepší způsoby, ale v tuto chvíli toto dokáží pouze postupy regenerativního zemědělství, které při velkém zjednodušení zahrnují trvalý vegetační pokryv (pomocí druhově bohatých meziplodin a víceletých plodin), výrazné omezení mechanického narušování půdy (strip-till či no-till technologie), a podpora půdního mikrobiomu dodáváním kvalitního kompostu nebo alespoň dobře vyzrálých statkových hnojiv.
Druhým zásadním problémem je ochrana rostlin. S klimatickou změnou přichází obrovské výkyvy ve výskytech chorob a škůdců, a do toho zásadní omezení v používání pesticidů. Vývoj nových metod ochrany či odolných odrůd je sice klíčový, ale není dostatečně rychlý a účinnost těchto metod je značně závislá na spoustě podmínek. Tím že poradenství v oblasti ochrany rostlin je velmi roztříštěné, a minimálně do určité míry závislé na velkých nadnárodních společenstvech vyrábějících pesticidy, je časté paušální používání pesticidů „na jistotu“, které ale v lepším případě vede pouze ke zvýšení nákladů a snížení ziskovosti a v horším ke vzniku rezistence chorob, škůdců a plevelů. Chybí také podpora veřejně dostupných modelů a rozhodovacích nástrojů, které by umožnily předpovídat výskyt chorob, škůdců a plevelů v tak proměnlivých podmínkách a pomáhat tak kvalifikovaným poradcům ve zpřesňování jejich doporučení.
Dokáže tedy stát přehodit výhybku a začít od prosté podpory úhrady škod způsobených extrémním počasím zásadněji podporovat adaptaci zemědělství založené na zvyšování půdní úrodnosti, šlechtění odolných odrůd, poradenství a expertních systémech v ochraně rostlin? Moc času na rozmýšlení nám už opravdu nezbývá.
Ing. Antonín Šandera je nezávislým poradcem v Agro 2000 OPPZ s. r. o., zaměřující se na zemědělské systémy a technologické postupy nad regionálními vazbami. Dlouhodobě se věnuje využití živin v aridních oblastech, ochraně rostlin a řešení eroze. Je také členem pracovních skupin při MZe.
Otázka je vymezena vazbou klima + omezené používání přípravků na ochranu rostlin (POR). K tomu se však přidávají další kofaktory, které logicky otázce dávají komplexnější charakter a problematika se tak může lišit především regionálně.
Daná vazba v otázce zužuje možný široký pohled na aktuálně nejdiskutovanější otázku, a to je omezení ploch řepky a proti tomu očekávaný nárůst ploch jiných plodin, zejména kukuřice (v KVO především, ale i jiných regionech). Řepka beze sporu zažívá propad výnosů. Je ale na vině jen zákaz POR? Jaký je podíl vlivu změn klimatu a zákazu POR na početnost škůdců a změny jejich bionomie? Jaký je podíl jiných vlivů? Z velké množiny dat a zcela odlišných výnosových výsledků v rámci srovnatelných podmínek plyne, že problém má širší základ.
Například i nastavení legislativy eroze a přístup pěstitelů vedl v minulé dekádě ke vzniku monokulturních sledů obilnin a zahuštění podílu řepky na autonomních osevních postupech, ačkoliv její absolutní podíl zůstal nezměněn. Musíme tedy ve výsledku zvýraznit vazbu jinou a důležitější, širší. Nárůst procenta řepky v osevních postupech + zákaz POR + změna klimatu. V této vazbě již dochází analyticky k násobení negativních vlivů s výrazně vyšší váhou jejich vlivu.
Vyhodnocení příčin poklesu výnosů řepky nejen v tomto roce, ale i historicky (například 2012) přidává do mozaiky vazby další, jako je souběh sucha a opakovaných mrazů v předjaří, který je jedním ze silných (ne jediných) důvodů bezšešulových porostů řepky. V souhrnu (zjednodušeně) lze tedy říci: Ano, změna klimatu a omezení POR jsou jedním z vlivů, které omezují pěstování řepky a vedou již několik let k hledání alternativ, kdy jednou z možností, i s ohledem na charakter klimatické změny, je právě zmíněná kukuřice. Jedním z benefitů je pak zhruba pět- až sedmkrát nižší počet pesticidních vstupů na každý hektar řepky nahrazené kukuřicí.
K důvodům změny struktury osevních postupů patří ale i zmíněný vliv legislativních opatření, kdy například legislativa k erozi vytváří v dalších souvislostech tlak na vznik monokultur a v kombinaci s dalšími vlivy vytváří dominový efekt, na jehož konci je rovněž nárůst početnosti specifických druhů škůdců opět s nutnou úvahou o změně struktury plodin.
Jedním z takových případů je kombinace vynucených monokultur hustě setých obilnin a omezení používání minerálního dusíku na rozklad slámy. Výslednicí této rovnice (v součtu s posunem klimatických podmínek) je poměrně dramatický nárůst škodlivosti druhů s vazbou na monokulturní sled obilniny (nebo meziplodiny) a nerozloženou, surovou organickou hmotu, jako jsou drátovci a hrbáč osenní. Zdlouhavá reakce v tvorbě legislativních norem mj. i na vlivy klimatické změny (eroze + nitrátová směrnice) a především nedostatečná identifikace vzájemných vazeb tak uzavírá pomyslný kruh příčin a důsledků, kdy změna struktury plodin má vždy více důvodů.*
