Nové možnosti pěstování a hnojení

Základem úspěšného pěstování všech plodin je kvalitní dobře vyhnojená půda. Jednu z možností dodávání živin do půdního profilu představuje digestát. Mnohé zemědělské podniky, které mají bioplynové stanice, tuto možnost úspěšně využívají.

Nejen o nových možnostech hnojení se hovořilo na videokonferenci Výzkum v praxi, kterou pro širokou zemědělskou veřejnost uspořádal Výzkumný ústav pícninářský, spol. s r. o. Přednášející z ústavu mimo jiné nastínili, jak lze hnojit digestátem nebo jak pěstovat smíšené kultury.

Výhody a nevýhody aplikace digestátu do půdy vysvětlila Ing. Barbora Badalíková. Připomněla, že půda představuje významnou složku životního prostředí a ovlivňuje růst rostlin i kvalitu zemědělské produkce. Hnojením se ornice obohacuje o živiny.

Digestát představuje organický odpadní produkt z bioplynové stanice, který lze využít jako hnojivo. Má dvě frakce – pevný separát a kapalný fugát. K nevýhodám patří rozdílná kvalita, ale výhody převažují. Digestát obsahuje živiny snadno přístupné pro rostliny a uhlík.

Díky velkému množství rychle uvolnitelného dusíku představuje levné hnojivo. Pěstitelé tak ušetří na minerálním dusíkatém hnojení. Poměr C : N je menší než deset. Aplikací digestátu se do půdy dostává tři až šest procent organických látek.

V Evropě se ročně vyprodukuje zhruba 128 miliónů tun digestátu. V České republice v současnosti dosahuje roční produkce sedmi a půl miliónu tun, ale v budoucnu se předpokládá zvýšení na přibližně jedenáct miliónů tun.

Podle platné legislativy ČR digestát představuje organické hnojivo a podléhá nitrátové směrnici. Z chemického hlediska se však jedná o minerální hnojivo. Rozdílná kvalita se odvíjí od vstupních surovin do bioplynové stanice.

Ing. Badalíková shrnula výhody používání digestátu na hnojení. Patří k nim recyklace živin a jejich lehká přijatelnost rostlinami, zlepšování vlastností půdy, úprava půdní kyselosti a možnost použití jako levný zdroj dusíku. Hnojení digestátem vede ke zvyšování výnosů pěstovaných plodin.

Aplikace digestátů má ale i určité nevýhody, ke kterým například patří odbourávání uhlíku, nízká kvalita a menší stabilita organické hmoty, nízká využitelnost pro mikroorganismy, nutnost dodávání živé organické hmoty a obsah především jednomocných kationtů. Problematické je také stanovení optimální dávky.

Pro určení potřebného množství digestátu je třeba znát množství přístupných živin v půdě, půdní reakci, poměr důležitých kationtů, množství půdní organické hmoty (humusu) a pěstitelské podmínky. Je nutné stanovit potřebu živin pro předpokládané výnosy a kvalitu produkce.*