Za určitých podmínek lze na tuto otázku již v úvodu tohoto textu odpovědět kladně, ale musíme se na danou problematiku podívat podrobněji. Za archaické pšenice jsou dnes obecně považovány všechny pšeničné druhy, které neprošly cíleným procesem moderního šlechtění, tedy například pšenice jednozrnka, dvouzrnka, špalda nebo kamut. Definici ale vyhovují i tradiční staré krajové odrůdy pšenice. Tato formulace však není podle mého soudu úplně šťastná, protože specifické šlechtění a na něj navazující kvalitní udržovací a semenářská činnost má význam i u těchto archaických druhů. Je to jednak pro možnost stability jejich vlastností, jednak i pro legislativní deklaraci jejich původu a čistoty osiva. Podobný trend lze již spatřit i u pšenici špaldy.
Co tedy tyto pšenice mohou mít pro nás tak specificky lákavého? V očích standardního pěstitele a zpracovatele pšenice seté často téměř nic. S výjimkou jejich obecně dobré rezistence k běžným houbovým chorobám, jsou poléhavé, mají rozpadavé zrno, malý výnos i obvykle výrazně horší pekařské ukazatele lepku. Na druhé straně začleňování těchto pěstebně extenzivních druhů může mít svou logiku a perspektivu v souvislosti s plány EU v oblasti tzv. Zelené dohody (Green Deal), zaměřené vedle řešení klimatických změn i na degradaci půdy a snižování pesticidů v zemědělské výrobě. Jejich perspektiva tak nemusí být vhodná jen pro ekologické systémy hospodaření. Naopak by si zasloužila své rozšiřování i do konvenční produkce, kde může významně snížit zemědělský tlak na obhospodařovanou krajinu ať už z pohledu požadavků na průmyslová hnojiva, či aplikaci pesticidů. Zde asi největší překážkou budou stávající vyhranění bio-zpracovatelé a bio-konzumenti, kteří takovou „konvenční“ produkci nemusí akceptovat. Na druhou stranu lze očekávat možný zájem větších producentů a jejich možné výhodnější cenové politiky.
Hlavním atraktantem uplatnění těchto pšenic bude pro producenty a konzumenty jejich nutriční kvalita a specifická senzorika. Bylo již napsáno bezpočet méně či více seriózních srovnání o kvalitě zrna moderních pšenic, starých odrůd či dalších pšeničných druhů. Lze tak jen telegraficky potvrdit vyšší obsah bílkovin, o 20–30 % vyšší obsahy Fe a Zn, nižší glykemickou zátěž a snad z posledních studií s výjimkou špaldy i výrazně nižší podíl celiakálně reaktivního lepku, kterého je u diploidní jednozrnky až padesátinásobně méně v porovnání s pšenicí setou či špaldou. Tato kritéria jsou však vzhledem k běžné pestrosti naší stravy do určité míry jen marketingovým tahákem. Velmi důležité se mi z hlediska jejich většího uplatnění jeví jejich finální zpracování do senzoricky zajímavých a zapamatovatelných produktů. Ty pravděpodobně u řady konzumentů nebudou využívány ve stejné frekvenci jako běžné produkty z pšenice seté, ale zákazník si je rád příležitostně koupí. Významnou klientelou mohou být dále pro tyto typy produktů i hotelová zařízení a restaurace, v nichž by tyto jinak historicky výjimečné plodiny mohly dále podtrhovat kulinářský zážitek hosta.*
