Ing. Radek Aulický, Ph.D., pracuje ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Tým ochrana zásob před skladištními škůdci.
Hraboš polní je drobný hlodavec, se kterým se můžeme setkat na většině území Evropy s výjimkou Velké Británie, Skandinávie a Mediteránu. Tento hlodavec patří mezi významné škůdce polních kultur, obzvláště v období přemnožení, která se opakují ve dvou až pětiletých cyklech. Česká republika není výjimkou a v době přemnožení je považován u nás dokonce za škůdce číslo jedna, který způsobuje obrovské ekonomické ztráty v řádech stovek milionů až jednotek miliard korun.
V roce 2019 se stal hraboš dokonce celospolečenským tématem, které rozdělovalo společnost. Důvodem byla celoplošná aplikace rodenticidních přípravků na povrch půdy, která byla v minulosti v případech přemnožení povolována. V průběhu debat k tomuto tématu zaznělo mnoho různých názorů a poznatků ať už od odborníků nebo laické veřejnosti. Přesto se dá říci, že i v roce 2024 nejsme v této oblasti dále, než jsme byli. V první řadě je nutné si uvědomit, že zemědělství je rozmanitý systém, který nelze uniformně řídit jako „výrobu automobilů nebo chleba“. Svoji roli zde hraje mnoho faktorů od půdy až po počasí, a to často i v rámci jedné farmy.
Ze všech názorů, jež ve vyostřené debatě byly nejvíce slyšet, byl problém velkých osevních ploch, tím nízká diverzita prostředí a podpora predátorů a dravců, kteří by zamezili přemnožení hrabošů. Tento názor má jistě své opodstatnění, ale pokud se podíváme do minulosti, tak zjistíme, že i naši předci s tímto škůdcem bojovali. Shodou okolností právě před 100 lety na Moravě v letech 1920–1923 docházelo také k přemnožení hrabošů, přestože se nedá hovořit, že v té době byly velké osevní plochy jako dnes. Na druhou stranu i v té době najdeme v dobových periodikách mnoho diskusí k rizikům otrav necílových druhů, a dokonce nalezneme informace o otravě koní strychninovým ovsem na poli po špatně provedeném ošetření. Můžeme říci, že se diskuse před sto lety příliš nelišily od těch dnešních a bohužel hraboš je tu stále a zatím nemáme nástroje, jak s ním včas a efektivně bojovat.
Co je potřeba udělat? V první řadě je nutné si uvědomit, že naše zemědělství prochází velkými změnami, např. zmenšování ploch osetých jednou plodinou, zvyšování podílu úhorů, bezorebné pěstební technologie atd. Z pohledu hraboše jsou zde zejména dva aktuálně kritické aspekty. 1) Zákaz plošné aplikace rodenticidů na povrch půdy, který byl využíván mnoho desetiletí a nebyl problém touto mechanizovanou cestou ošetřit pole o výměře desítek hektarů a s populační hustotou více než 10 000 východů z nor na hektar. To při ruční aplikaci do nor je nesplnitelný úkol. Proto je nutné přehodnotit, kdy je vhodné s ošetřením začít. 2) Omezení možností ošetření některých ploch – jde zejména o plochy v ekologickém systému hospodaření nebo s výskytem zvláště chráněných druhů, kde není možné zásahy provádět. Tam je sice možné žádat o náhrady újmy, ale i to má své celospolečenské náklady.
Přestože je téma hraboše v posledních letech velmi živé a intenzivně diskutované jak zemědělci, tak ochranáři, současné rozhodovací procesy nemají oporu v solidních empirických datech. Výzkum, který by byl cíleně zaměřen na rizika plošné aplikace na necílové druhy, zcela chybí. Bohužel, podpora výzkumu v této oblasti je velmi malá a spíše se jedná pouze o střípky obrovské mozaiky. Na rozdíl od kolegů v Německu, kde se této problematice soustavně věnují již mnoho let a mají řadu vypracovaných podkladů a studií na různá témata, u nás tato systematická podpora chybí. Za vše je asi vypovídající minimální podpora ze strany MZe ČR a její Agentury pro zemědělský výzkum (NAZV), která nepodpořila ani jeden projekt k tomuto tématu, přestože od roku 2020 jich bylo podáno několik.
Antonín Tykal je soukromý zemědělec hospodařící na 450 ha v katastrech pěti obcí Uherskobrodska, zabývá se klasickou polní výrobou, do osevního postupu zařazuje 12 polních plodin plus zeleninu.
Pokud se zamýšlím, jak současné hospodaření a klimatická změna ovlivňují početnost hraboše polního, musím se nejprve podívat do historie a zápisů kronik. Období let 1770–1773, nazvané „Malá doba ledová“, bylo pro Evropu obdobím hladomoru, kdy i v Českých zemích umíralo čtyřikrát více obyvatel, než bylo běžné. Podle zápisu z kroniky: „Ve Francii padali zmrzlí ptáci k zemi a co nesežrali polní myši, shnilo při deštích na poli“. Toto období se vyznačovalo krátkým a mokrým létem a tuhou na sníh bohatou zimou, a přesto zkázu dokonali „polní myši“. I v našich kronikách je z tohoto období několik zápisů o přemnožení hlodavců.
Z hlediska dnešní doby a celkového vývoje v zemědělství a ve společnosti je namístě se nejprve ptát, zda je společenská poptávka po potravinách. Těžko můžeme, my zemědělci, někomu tvrdit, pozor hrozí hraboší kalamita, bude hlad, když je v každém městě otevřeno mnoho nákupních center, sedm dní v týdnu s otevírací dobou 12 hodin a k tomu ještě plných potravin. Nechť si každý odpoví sám, podle vlastních zkušeností s veřejností.
Samozřejmě, populaci hraboše polního (Microtus arvalis) ovlivňuje spousta faktorů, které jsme schopni nějakým způsobem ovlivnit. Ať už se jedná o výběr plodin, hloubku zpracování půdy, podporu přirozených nepřátel (dravci, predátoři), setí či nesetí meziplodin. Tato opatření však vedou k regulaci kalamitního přemnožení pouze o jednotky procent. Některé způsoby hospodaření jdou proti selskému rozumu a nahrávají k nárůstu populace hraboše. Jde například o větší soustředění plodin vhodných pro přezimování hraboše (ozimá řepka), dále ideální předělení větších půdních bloků travnatými pásy, setí ozimů na pozemky již zasaženými výskytem hraboše atd. Dalším významným dílem je přístup státních orgánů, zejména ÚKZÚZ, SZIF a odboru životního prostředí. Tyto orgány by měly sbírat informace z terénu a v předstihu konat, vydávat rozhodnutí k omezení výskytu hraboše polního, monitorovat a předávat informace zemědělcům. Všechny již zmíněné instituce by měly být v souladu a v rámci krajů si předávat informace. Pak by nedocházelo k paradoxům, kdy ÚKZÚZ nedoporučuje setí meziplodin, ale pracovníci SZIF chodí po zemědělcích, lámou si kotníky od děr po hraboších a hledají semena meziplodin a vyhrožují krácením dotací. A k tomu se diví, jak je možné, že pod stromy to roste a jinde ne? Chtěl sedlák ušetřit?
Moje zkušenost z Bavorska. Vlastním stroj pro vytváření umělé nory a kladení nástrahy do takto vytvořeného prostředí, které je ideálem pro pohyb hraboše. Tento stroj jsem zakoupil od sdružení zemědělců v Bavorsku, kteří měli problém nejen s hrabošem polním, ale také s hryzcem vodním (Arvicola amphibius). Byla to oblast s chovem mléčného skotu, s úhrnem srážek 1200 mm za rok, s intenzivně hnojenými loukami. Kdo hubil, měl pět sečí, kdo ne, měl seče dvě. Sedláci v ekologii samozřejmě nehubili a taky jejich krávy tomu odpovídaly. Sdružení zemědělců provozovalo výrobu travních granulí a k rozhodnutí o nákupu stroje na aplikaci rodenticidů do půdy je vedlo již zmíněných pět sečí, ale také vysoká pracnost a de facto nemožnost zvládnutí ručního roznosu a zapravení rodenticidu do půdy. Četnost kalamitního výskytu hlodavců u nich byla tři až pět let. Jeden z místních sedláků se nám věnoval a provedl nás nejen provozem, ale i po pozemcích, kde byl aplikován a kde nebyl aplikován rodenticid. Ze strany orgánů státní správy byl soulad s činností zemědělců a vše se řídilo etiketou na obalu rodenticidu. Třířádkový stroj, který jsem od nich zakoupil, nahradily dva jednořádky, pro větší flexibilitu aplikace. Škoda, že EU končí na Šumavě. U nás povolení k aplikaci trvá měsíce.
Mé zkušenosti s provozem tohoto stroje jsou pouze pozitivní. V ozimé řepce je aplikace možná jedině při vzcházení. V obilninách je nejúčinnější časně zjara, pokud to počasí dovolí. Ve vojtěškách je možné aplikovat po každé seči, to platí i pro jetel inkarnát, tam jsem prováděl aplikaci dva měsíce před sklizní. Pokud se hubí i na sousedních pozemcích, je problém vyřešen. Pokud ne, pozemky zůstávají prosté hraboše zhruba dva měsíce. Pokud hraboš cítí v norách mortalitu, znovu je neobsazuje. Dají se pak dělat pouze souvratě a okraje pozemků. Pokud se to neuhlídá, pak musí nastat jiné řešení.
Hraboš polní je schopen při nedostatku potravy migrovat na velké vzdálenosti. Stále máme spousty neznámých k populační křivce hraboše polního, zda po zimně jako byla tato, došlo k ozdravění populace a nastane populační zvýšení nebo k populačnímu útlumu. Proč v jednom roce má samice 11 vrhů a v jiném jen čtyři, kolik mladých je ochotna pramáti „hraboš“ trpět ve svém okolí a kdy nastává ten okamžik, kdy dochází k populačnímu pádu a co jej způsobilo? Určitým indikátorem pádu populace je převaha samečků v nových vrzích. Plochá hnízda vytvořená těmito samečky (manekýny), kteří nemají zájem o páření, ale to jsou pouze mé poznatky, vše by bylo potřeba podpořit výzkumem.*
