Přibližně 90 % všech ekologicky obhospodařovaných ploch v České republice tvoří trvalé travní porosty. Slouží nejen k produkci krmiva, ale plní také agroenvironmentální funkce. Proto se tomu to tématu věnovala také jedna z odborných konferencí na Bioakademii.
Jak konstatoval prof. Dr. Bořivoj Šarapatka z Univerzity Palackého v Olomouci, rozšiřování, obnova a údržba travních společenstev v krajině jsou jednou z možností řešení zemědělské nadprodukce a zároveň konzervace zemědělského půdního fondu. Tyto porosty zároveň vytvářejí mnoho externalit, zejména ovlivňují množství a kvalitu vody, působí jako nástroj proti erozi a lokálním povodním a mají velký význam v ochraně biodiverzity.
Jak uvedl Ing. Stanislav Hejduk, Ph.D., z Medelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, plní travní porosty z hydrologického hlediska dvě hlavní funkce. Jednak kvantitativní, kdy zabraňují vzniku povrchového odtoku z přívalových dešťů a převádějí jej na podpovrchový a jednak kvalitativní (filtrační). Díky silně rozvinuté kořenové soustavě zbavují zasakující vodu rozpuštěných živin, zejména nitrátů. V některých případech ale mohou zvyšovat riziko povodní tím, že umožní větší povrchový odtok než orná půda. Děje se to ale jen především ve dvou případech, a sice když je půda zamrzlá a nebo poškozená zhutněním těžkou mechanizací nebo nadměrnou pastvou. „Kladné funkce však mnohonásobně převažují nad riziky,“ zdůraznil Ing. Hejduk s tím, že vzhledem k výraznému poklesu stavu přežvýkavců se snížil zájem o píci a bez dotačních podpor by bylo obhospodařování travních porostů problematické.
Péče o krajinu má svoji hodnotu
Prof. Šarapatka dodává, že ekologicky hospodařící zemědělec je nejen výrobcem, ale zároveň má velmi důležitou roli, související s udržováním výše uvedených hodnot. „Z tohoto důvodu lze v budoucnu předpokládat zvyšující se tlak na environmentální stránku ekologického zemědělství,“ dodává. Proto by měl zemědělec znát nejen problematiku produkce píce, ale také mimoprodukční efekt luk a pastvin.
Pohled biologů na TTP se ale stále liší od stanoviska zemědělských odborníků. Ti první si přejí druhově bohaté louky a pastviny, jejich vytváření je ale zatíženo velkými náklady. Zemědělci od těchto porostů očekávají především stabilní výnos kvalitního krmiva, díky kterému zajistí ekonomickou užitkovost hospodářských zvířat. „Proto je při řešení obnovy a obhospodařování luk a pastvin nutno hledat odpovídající kompromisní řešení: pro zachování požadované diverzity v ekologickém zemědělství v krajinném měřítku bude nutné na části plochy hospodařit intenzivně, jinde extenzivně, s různými obměnami seče a hnojení,“ navrhuje prof. Šarapatka.
Se zakládáním luk s velkou druhovou diverzitou mají zkušenosti v CHKO Bílé Karpaty, jak uvedla RNDr. Ivana Jongepierová. V roce 1993 tam začali připravovat regionální směsi trav a bylin. V terénu sesbírali stovku lučních druhů a zkoušeli jejich pěstování v kultuře, kde se více než polovina osvědčila. Od roku 1999 tak bělokarpatskou regionální luční směsí ročně osejí 30 – 60 hektarů orné půdy, celkové číslo je zatím přes 270 hektarů. Bylinná směs se ale připravuje i v delších regionech České republiky, a receptury se sestavují pro vybraná společenstva a regiony. Sleduje se také chování dalších lučních druhů v kultuře, možnosti získávání osiva planých rostlin a samozřejmě také možnosti financování.
Frézou proti šťovíku
Travní porosty v ekologickém zemědělství ale také trpí plevely, z nichž nejvíce problematický je šťovík tupolistý, o kterém hovořil doc. Dr. Erich M. Pötsch z rakouského Federálního výzkumného ústavu pro alpské regiony (HBLFA) Raumberg-Gumpenstein. Plevel se šíří především semeny, a v porostu úspěšně přežívá díky mohutnému kořenu. Nejsnazší omezení jeho výskytu spočívá především v prevenci. Je třeba věnovat čas sledování stavu porostu a zabránit vysemenění a tvorby mezer, které vznikají například nevhodnou pastvou, skluzem techniky a příliš nízkým sečením. Dalším klíčovým krokem je využívání osiva, které neobsahuje žádné nažky tohoto plevele. Jak doc. Pötsch ale upozornil, evropské normy jeho přítomnost do určité normy povolují.
Dalším zdrojem semen štovíku jsou organická hnojiva. Jak ukazují pokusy, v hnoji a kejdě vydržely nažky dlouho klíčivé, rychle ale tuto schopnost ztrácely při výrobě bioplynu a v silážích.
Mechanická likvidace vlastní rostliny je poslední a nejméně snadnou volbou. Kořen sahá až do hloubky 2,5 metru a je velmi odolný. Pupeny, ze kterých rostlina regeneruje, se nacházejí na deseti centimetrech délky v jeho horní části, proto je při likvidaci důležité odstranit především ji. Za tímto účelem se používá mnoho zařízení. Poslední novinkou je morová fréza, která rozdrtí horní část stonku do příslušné hloubky a je možné s ní odstranit až 600 rostlin za hodinu. Další možností je vypichovat je ručně, nebo šťovík vypalovat, což je ale účinné jen u mladých rostlin. Plevel je také poškozován mandelinkou ředkvičkovou, která ho však zcela nezlikviduje ale pouze redukuje. Jak Dr. Pötsch zdůraznil, šťovík má i svoje pozitivní stránky. Po silážování ho lze použít jako krmivo, dále jako léčivku a při ochraně ovocných stromů proti padlí.
Rozdíly ve spotřebě energie
Jak ukázala studie, kterou citoval Dr. Uffe Jørgensen z Dánského institutu zemědělských věd, podíl tamního zemědělství na produkci skleníkových plynů dosahuje 25 %. Od ekologického zemědělství (EZ) se proto očekává, že bude v co největší míře využívat obnovitelných zdrojů energie. Přitom se ale ukazuje, že spotřeba energie této formy zemědělství není o mnoho nižší, než u konvenčního (KZ). To investuje výrazně více do hnojiv, pesticidů a vápnění, ekologické zemědělství naopak spotřebuje větší množství paliv a mazadel, která zpravidla pocházejí z neobnovitelných zdrojů. Například na produkci krmné jednotky se v KZ spotřebuje 2,9 MJ, v EZ 2,5 MJ. „Je mnoho možností jak, využívat obnovitelné zdroje v ekologickém zemědělství,“ zdůrazňuje Dr. Jørgensen. Lze využívat větrné mlýny a solární zařízení, biomasu, biopaliva a samozřejmě šetřit energií. Výhodu v tom mají především malé, decentralizované výrobny.
Zdroje biomasy pro ekologické zemědělství jsou bohaté, zdůrazňuje dále Dr. Jørgensen a dodává: „Za předpokladu, že tyto zdroje budou do zemědělských systémů integrovány uvážlivě a že se vybere správný typ technologie, dají se kromě energie získat i další výhody.“ Jednou z nejslibnějších technologií je výroba bioplynu z chlévské mrvy a z plodiny, jako je například tráva. Lze ho využít jak pro spalování, tak v dopravě, zároveň se získá kvalitní hnojivo. Při produkci olejnatých rostlin se dá vyrobit energie méně, ale na druhou stranu je výsledkem palivo, které je možné použít přímo do traktorů a vedlejším produktem je hodnotné proteinové krmivo. Dr. Jørgensen také zmínil, že mimo obvyklých plodin, používaných pro výrobu biomasy, lze využívat také olši, která dává vyšší výnosy, dobře odolává škůdcům a především fixuje dusík ve výši 30 – 180 kg/ha.
