Píci lze konzervovat sušením (produktem je seno), nebo silážováním (produktem je siláž). Konzervace píce má své zákonitosti. Hlavní zásady, kterými je nutné se řídit, však platí pro konzervaci všech pícnin, tedy i pro konzervaci přebytků pastevní píce.
Rozdíly mezi porosty pěstovanými za účelem konzervace a porosty určenými pro pastevní využití jsou zřejmé. U pastevních porostů lze očekávat většinou jiné druhy pícnin, popřípadě s jiným obsahem živin, v konzervované hmotě více druhů pícnin různého stáří, nižší zapojení porostu a nižší výnosy. Jistě by se našly i další rozdíly. Tomu by se měla přizpůsobit technologie sklizně a konzervace.
Nejprve je třeba ujasnit si pojmy
V odborné literatuře se každý „produkt“ konzervace pícniny, kdy v anaerobním prostředí proběhne kyselinotvorný proces, nazývá siláž. V zemědělské praxi je běžné, že siláži z víceletých pícnin (ne z kukuřice), má-li sušinu vyšší než 35 %, se říká senáž. Senáž je neodborné označení siláže vzniklé z píce po jejím zavadnutí. Vůbec nezáleží na tom, jakou měla konzervovaná píce původní sušinu (v ojedinělých případech může mít senáž nižší sušinu než siláž z píce sklízené bez zavadání). V tomto příspěvku se tedy pod označením siláž skrývá i senáž vzniklá konzervací zavadlé píce.
Pastevní píce je široký pojem. Porost bývá složen z několika druhů pícnin (trávy, jeteloviny), které mají odlišný obsah živin a různý vývoj. Přebytky pastevní píce se vyskytují na začátku pastevního období, kdy je nárůst píce nejvyšší, píce v tu dobu naroste zhruba dvojnásobně více, než je potřeba. Přebytky bývají spíše u intenzivně využívaných pastvin než u pastvin extenzivních. Z ekonomických i technologických důvodů se pro konzervaci hodí více porosty s vyšším výnosem, dobře a pravidelně zapojené. Již na začátku pastevního období je třeba dobře naplánovat, které porosty se budou spásat, a které se budou sklízet za účelem konzervace. Záleží přitom nejen na složení porostu a předpokládaném výnosu, ale i například na přístupnost pozemku pro mechanizaci.
Hovoříme-li o přebytcích pastevní píce, pak tím myslíme píci, kterou není v danou dobu možné využít pastevně, protože by příliš zestárla (zvýšil by se obsah vlákniny), a tak by přestala být vhodná ke krmení. Nejde tedy o nedopasky. Nedopasky se zásadně nekonzervují, nedoporučujeme ani jejich zkrmování – a to proto, že bývají kontaminovány výkaly zvířat. Asi nejlepším způsobem likvidace nedopasků, především protože obsahují příliš mnoho semen plevelů, je jejich sklizeň řezačkou napřímo (bez zavadání) a bezprostřední odvoz na hnojiště.
Nejlepší způsob konzervace
Protože pastevní píce se konzervuje silážováním obtížněji než píce ostatní, doporučujeme pastevní píci konzervovat sušením. Způsob konzervace, zda sušením nebo silážováním, je však nutné zvážit vzhledem ke stáří porostu a k vývoji počasí. Někdy je výhodnější pastevní píci silážovat, protože při tomto způsobu konzervace lze při méně příznivých povětrnostních podmínkách získat z píce více stravitelných živin než při konzervaci sušením.
O způsobu konzervace může rozhodovat například i složení porostu a použití stroje pro sekání. Je-li v pastevní píci vysoké zastoupení bílého jetele a má-li se sklízet rotačním žacím strojem, pak je lepší ji silážovat, protože lze předpokládat, že by při jejím sušení na seno došlo k vysokým ztrátám v důsledku odrolu lístků. Pokud by se sklízel porost prstovým žacím strojem s dlouhou lištou a pozemek by nebyl rovný, dá se předpokládat, že strniště bude vyšší (a tak bílého jetele, který je nízký, bude ve sklízené píci méně), pak se doporučuje zvolit raději sklizeň na seno.
Hlavní zásady při silážování
Nežádoucí činnost mikroorganismů je třeba omezit zvýšením sušiny silážované píce. I zvýšení sušiny má však své meze. Je-li obsah sušiny příliš vysoký, omezuje se činnost i příznivě působících bakterií mléčného kvašení (většinou se také zvyšují ztráty odrolem lístků u jetele, zvláště při nešetrném zacházení). Pro fermentaci obtížně silážovatelné píce lze považovat za optimální obsah sušiny zhruba 40 %.
Kvalitu siláží zlepšuje nejen zavadnutí na optimální obsah sušiny, ale i doba, za kterou je optimálního obsahu sušiny dosaženo. Ideální je, když píce zavadne na potřebnou sušinu během 24 až 36 hodin.
Zavadlá píce by měla být při sběru pořezána na délku asi 40 mm (z delší řezanky se při dusání hůře uvolňuje vzduch, kratší řezanka by mohla při zkrmování siláže negativně ovlivnit motoriku bachoru a způsobit acidózu). Za příliš dlouhou se považuje řezanka s částicemi již delšími než 60 mm. Způsob narušení hmoty (to znamená nejen nařezání, ale i porušení struktury stébla a hlavně kolének) určuje schopnost uvolnění rostlinných enzymů, které pak pomáhají zvýšit silážovatelnost substrátu.
Vzdušný kyslík, který se do konzervačního prostoru dostal spolu s rozřezanou a nadrcenou pící, by měl být co nejrychleji vytěsněn a vydýchán. Prostor, ve kterém má být krmivo uloženo, by měl být po naskladnění dlouhodobě dokonale utěsněn proti vniknutí vzduchu i vlhkosti. Pokud by nebylo zajištěno dokonalé a dlouhodobé vzduchotěsné uzavření naskladněné píce, mohlo by u ní dojít k opětovnému nasávání vzduchu. Tomu by se mělo zamezit jejím zatížením (nejlépe zatížením fólie, která ji zakrývá).
Dokonalou izolaci siláže od vnějšího prostředí lze zajistit jen v silážních stavbách, které mají dobře utěsněné stěny a dno chránící siláž proti vnikání spodní i dešťové vody, vlhkosti a vzduchu (v silážních žlabech typu “A” se může dostávat vzduch do siláže postranními štěrbinami). Vnikání vody i vzduchu lze zabránit rozprostřením fólií po stěnách, popřípadě i po dně silážního žlabu před jeho naskladňováním.
Co zhoršuje silážovatelnost
Silážovatelnost pícniny je dána obsahem vodorozpustných cukrů (WSC) a jejich poměrem k tlumivým látkám. Čím více WSC pícnina obsahuje a čím je větší rozdíl mezi obsahem WSC a tlumivých látek, tím lépe je pícnina silážovatelná. Silážovatelnost zhoršuje:
- porost příliš krátce před sklizní spásaný, nebo hnojený, nebo ošetřený pesticidy, herbicidy, či insekticidy, odstup mezi aplikací látky a sklizní by měl být alespoň 14 dnů;
- přehnojený porost, zvláště dusíkatými hnojivy;
- porost z nevhodného místa, například z oblasti velkého spadu popílku (blízko silnice), z mrazové kotliny, z podmáčené louky nebo ze stanoviště s velkým množstvím plevelů;
- sklizeň probíhá nevhodnou mechanizací v nevhodných povětrnostních podmínkách, zvláště brzy po vydatném dešti (bláto) nebo při déletrvajícím suchu (prach);
- píce zaplísněná nebo jinak kontaminovaná (například dostanou-li se při navážení a dusání řezanky do siláže hydraulické či převodové oleje);
- pícnina je sklízena v nevhodné vegetační fázi (příliš mladé rostliny mívají příliš vysoký obsah dusíkatých látek, starší rostliny vysoký obsah vlákniny, resp. podíl ligninu v ní);
- nejméně vhodná bývá první seč, druhá a další seče jsou obvykle vhodnější (jiné to může být z hlediska výnosů);
- silážovatelnost píce se snižuje úměrně se snižováním intenzity slunečního svitu, souvisí to pravděpodobně s transformací a akumulací energie (resp. se změnami v obsahu cukrů) v jednotlivých orgánech rostlin. Ideální je, probíhá-li její sklizeň za slunného počasí, v letním období a v době zhruba mezi 10. a 15. hodinou.
Co rozhoduje o kvalitě konzervace
O kvalitě konzervace přebytků pastevní píce rozhoduje velmi mnoho faktorů. Dovolte, abych se o některých krátce zmínil. Jsou to:
- určení vhodné technologie,
- stav mechanizace,
- znalost místních podmínek a cit pro odhad vývoje počasí,
- jasná představa o tom, jak bude vyprodukovaná píce využívána ke krmení.
Víceleté pícniny se většinou konzervují po předchozím zavadnutí na pokose, v určitých případech se však dají sklízet i bez zavadání. Za účelem konzervace je třeba sklízet porosty jednak ve vhodné vegetační fázi, jednak dobře zapojené. Dostatečná produkce hmoty je nutná i pro plné využití pracovních vlastností sklizňových strojů. Pomocným ukazatelem pro určení vhodné doby pro sklizeň je, když je porost vysoký jako dvoulitrová láhev od „dobré vody“. Speciálně pro sklizeň přebytků pastevní píce platí, že je třeba postupovat co nejrychleji. Většinou jich bývá méně a nestačí zaplnit silážní žlab. V tom případě se doporučuje sklizeň pastevní píce naplánovat tak, aby ihned navazovala na sklizeň víceletých pícnin pěstovaných na poli.
O správné volbě strojů vhodných pro sklizeň píce rozhoduje mnoho faktorů. Kromě požadavku na kvalitu sklizeného produktu (rychlost vysychání, způsob práce) je třeba respektovat například požadavek na větší pracovní výkonnost a úsporu lidské práce, přizpůsobivost terénu, potřebu výkonu na vývodovém hřídeli traktoru, náročnost na údržbu (počet mazacích míst), zabezpečení servisu a prodeje náhradních dílů. Největší problémy bývají s tím, když se během konzervace nějaký stroj porouchá a začínají se shánět náhradní díly. V úvahu je třeba brát i to, v jakých podmínkách musí stroj pracovat (většinou ve vyšší nadmořské výšce, horších přírodních a klimatických podmínkách). Při nákupu nového stroje je samozřejmě třeba posoudit jeho cenu.
Je-li pro silážování vhodné počasí (neprší, svítí slunce a mírně fouká vítr), bývá silážování nebo sušení na seno snadnou záležitostí (pokud nedojde k poruše strojů v lince). V současné době již je téměř nezbytné aktivně sledovat místní krátkodobou předpověď počasí a plně využít vhodné doby.
Každý vedoucí pracovník v živočišné výrobě by měl mít jasnou představu o tom, jak bude vyprodukovaná píce využívána ke krmení. Měl by umět odhadnout, kolik píce lze využít pastvou a kolik jí je nutné sklidit na seno nebo na siláž. Měl by mít i představy o složení porostu a následné krmivové hodnotě sena nebo siláže. Měl by si uvědomit, že například při vyšším zastoupení bílého jetele v porostu lze předpokládat v siláži vysoký obsah dusíkatých látek, tedy i horší silážovatelnost, ale také nutnost doplnit takovou siláž v krmné dávce o lehce dostupné uhlohydráty (aby nedošlo u zvířat k poruchám zdraví).
Pokud rozhodující část fermentačního procesu (první a druhá fáze) neproběhne dostatečně rychle (do dvou týdnů) a hluboko (respektive pH neklesne natolik, aby se klostridie nemohly množit), může dojít ke “zvrhnutí” siláže. Ke zvrhnutí siláže dochází, neodpovídá-li obsah sušiny dosaženému pH. Proces druhotné fermentace (máselné kvašení) probíhá i bez přístupu kyslíku. Zvrhnutí se projevuje hlavně zvýšeným obsahem kyseliny máselné. Při plánování postupu otevírání silážních žlabů je proto výhodné zkrmovat nejprve ty siláže, u kterých je předpoklad zhoršování kvality v důsledku druhotných anaerobních degradačních procesů.
Přídavky konzervantů
Konzervanty mohou urychlit fermentační proces, snížit ztráty, a tak učinit ekonomický efekt ze silážování významným. Pokud bude píce sklízena v optimálním stadiu zralosti a bude rychle usušena na potřebnou hodnotu, stačí přidávat pouze bakteriální silážní přípravek, pokud bude mít méně vhodnou sušinu, je třeba použít probioticko-enzymatické aditivum s vysokou aktivitou hydrolytických enzymů. Když se k tomu ještě přidruží nedostatky v kvalitě zpracování a udusání řezanky, bude výhodné použít probioticko-enzymatický přípravek s vysokou aktivitou oxidoredukčního enzymu glukózaoxidázy. Jestliže píce vymokne, je aplikace konzervantů nezbytná, i když se požadovaný obsah sušiny podaří zajistit. Pokud se nepodaří píci sklidit v požadovaném rozpětí sušiny a včas, doporučuje se aplikovat chemický konzervant na bázi kyseliny mravenčí.
Výsledek fermentace bývá závislý nejen na druhu použitého konzervantu, ale i na jeho dávkování. v podmínkách horších pro silážování (například při předpokládané nízké úrovni epifytní mikroflóry, vyšší prašnosti při sklizni) je lepší používat konzervanty raději v množství odpovídajícím horní hranici jejich doporučované dávky Aby bylo možné operativně reagovat v případě nepřízně počasí, doporučuje se mít konzervanty v zásobě.
Závěr
Víceleté pícniny určené ke konzervaci (pěstované za účelem konzervace) bývají lépe silážovatelné než pastevní porosty. Proto je při konzervaci pastevních porostů třeba důsledně dodržovat zásady požadované pro konzervaci a zvolit technologii alespoň o stupeň účinnější (například silnější konzervant nebo jeho vyšší dávku, uskladnění v silážním prostoru vhodnějšího typu apod.), než by stačilo ke konzervaci porovnatelného druhu píce.
Konzervovat lze jen takový porost, u kterého byla dodržena ochranná lhůta nejméně 14 dní od posledního spásání, hnojení nebo aplikace nějaké chemické látky.
Úspěch při silážování přebytků pastevní píce lze očekávat jen při fungujícím, vhodně zvoleném systému, kde jeden článek navazuje na druhý.
Dodatek: Výzkum byl financován grantem MŠMT ME194.
Ing. Radko Loučka, CSc.,
Výzkumný ústav živočišné výroby,
Praha
