Vodní eroze půdy je aktuální téma, kterému je věnována velká pozornost. Představuje hlavní degradační proces našich půd a spojujeme si ji především se ztrátou nejúrodnější části půdy, tedy svrchního humusového horizontu, který tvoří ornici. Celý proces eroze ale zahrnuje tři na sebe navazující fáze: oddělení půdních částic účinem dešťových kapek, jejich následný transport a konečně i sedimentaci.
Tématem se v Úrodě č. 11/2018 zabývají doc. Ing. Vít Penížek, Ph.D., a RNDr. Tereza Zádorová, Ph.D., z katedry pedologie a ochrany půd České zemědělské univerzity v Praze. V článku popisují, co se děje s materiálem, který je splavován vodou, a jaký je jeho další osud. Část půdních částic je transportována do vodních toků, kde je dále unášena v podobě tzv. plavenin. Extrémní erozní události ukazují, že část půdního materiálu, která je odnášena mimo zemědělské pozemky, může způsobovat škody na majetku. Významná část erodovaného materiálu se však usazuje přímo na polích. Jestliže je vrstva takto naneseného materiálu mocnější než 50 centimetrů, označujeme takové půdy jako koluvizemě. Množství materiálu se může výrazně měnit. V některé sezóně nedojde k erozi prakticky vůbec, jindy se mohou během jedné bouřky usadit sedimenty o mocnosti i desítek centimetrů. Kdo by očekával možnost identifikace každé z erozních událostí z vrstevnatosti profilu, bude zklamán. Koluvizemě jsou doménou orné půdy a kromě každoroční kultivace je jejich profil promícháván i působením půdních organismů, upozorňují autoři.
To, jak vypadá profil koluvizemě, vždy záleží na lokálních podmínkách, za jakých došlo k jeho vzniku, a také na tom, jak dlouho se půdní profil vyvíjel. Nejhlubší koluviální profily nalezneme ve starosídelních oblastech, především na černozemích, kde je zemědělství provozováno už po tisíce let. Mocnost je zde dána i snadnou erodovatelností spraší, které mají velký obsah prachových částic.*
