Snaha o co nejvyšší využívání progresívních technologií v našem obilnářství má svůj původ především ve skutečnosti, že hektarové výnosy plošně rozhodujících obilovin, tj. pšenice a ječmene, dosahují pouze 60 až 70% úrovně EU.
V důsledku to znamená, že každá pracovní operace je při konečném ekonomickém hodnocení v kalkulaci na 1 tunu dosažené produkce relativně dražší, než vykazují přední producenti obilovin s hektarovým výnosem 6 až 8 tun. Takoví výrobci u nás sice existují, ale jejich podíl na celkové sklizňové ploše obilovin je stále nedostatečný. Podle posledního odhadu ČSÚ k 15. říjnu 2000 činil v ČR průměrný hektarový výnos obilovin 3,93 tuny, což je například pouze 72 % průměrného výnosu obilovin v ČR v roce 1990.
Argumentace, že docilované výnosy jsou u nás vzhledem k omezeným exportním možnostem ČR dostatečné, je sice líbivá pro uši ekologů, ale velmi nepříjemná pro uši samotných producentů obilovin. Špičkový průměrný hektarový výnos 5,68 tuny ozimé pšenice v roce 2000 na okrese Prostějov představuje míru rentability + 16,2 % při hektarovém zisku 3000 Kč, výnos 4,05 tuny jarního ječmene na okrese Olomouc + 12,2 % a hektarový zisk 2800 Kč. Průměrný výnos 4,35 t/ha ozimé potravinářské pšenice v roce 2000 za celou ČR znamená míru rentability -0,9 % a ztrátu 144 Kč/ha. V průměru dosažený výnos sladovnického ječmene 3,08 t/ha představuje míru rentability -4,8 % a hektarovou ztrátu 651 Kč (při farmářských cenách za 1 tunu do konce října 2000).
Pokud vás tato problematika zajímá, celý článek Ing. Stanislava Komberce najdete v prvním letošním čísle týdeníku Zemědělec.
