Je správné posuzovat produkty nových technik šlechtění (NBT) jako geneticky modifikované organismy (GMO)? Jednoduchá otázka, složitá odpověď. Skupina současných asi osmi kategorií NBT je totiž odrazem odborné bezradnosti evropských legislativců a mísí tedy v sobě všemožná metodická jablka s hruškami. Některé z těchto technik, jako cisgenoze či kombinace non-GM roubů s GM podnožemi, logicky spadají do okruhu GMO, definovaných evropskou směrnicí z roku 2001. V prvém případě není ovšem vzato v úvahu, že takový přenos jen kopíruje klasickou hybridizaci. Přenášejí se totiž geny vzájemně křížitelných rodičů a hlavním důvodem je výrazné zkrácení následné fáze potřebných zpětných křížení potomstva. Tedy vlastně nic proti přírodě. Jenže – pro legislativce a moratoristy není podstatný výsledek, leč postup. V druhém případě se vlastně praxe vrací do dávné lysenkovské ideologie vegetativních kříženců. Průnik cizích genů z podnože do roubu či naopak je sice velmi časově či prostorově omezený, ne však vyloučený. Moderní věda sice již mnohokrát prokázala existenci přírodního horizontálního genového přenosu během rostlinné evoluce a tedy jeho neškodnost pro člověka i prostředí, ale ani to legislativce nezajímá.
Jiné NBT, zejména pak nejnovější techniky genové editace (GE) jsou naopak čistou mutagenezí. Ve své základní podobě nevyžadují žádné vkládání cizích genů a GM regulace by se na ně vůbec vztahovat neměly.
Nedávné rozhodnutí Evropského soudního dvora lze však přirovnat k pohádkovému příběhu chytré horákyně. ECJ se usnesl, že za GMO mají být považovány všechny organismy, které vznikly mutagenezí měnící genetický materiál způsobem, který nenastává přirozeně. S tím, že toto rozhodnutí se nevztahuje na techniky, „které jsou již dlouho běžně používány a u kterých je dlouhodobě dokumentována bezpečnost“.
Z odborného hlediska je ovšem takové dělení mutačních technik na tradiční (radiace, chemomutageny) a moderní (zejména „krisprování“) absurdní. Obrazně řečeno, pokud by mikrobiolog nalil do jedné Petriho misky roztok třeba alkylačních mutagenů současně se směsí složek CRISPR/Cas kitu, původ mutovaných bakteriálních kolonií nikdo nezjistí. Zařazení GE produktů mezi GMO je tedy opět čistě účelovým komerčním krokem, výrazně, ale také nebezpečně, rozšiřujícím spektrum v Evropě zakázaných vědeckých šlechtitelských postupů. Prodlužujícím také evropskou ochranářskou tradici, kvůli níž je sice možné a životně nutné například dovážet GM krmiva pro místní živočišnou výrobu, nikoliv však vlastní GM plodiny v patřičné míře pěstovat.
Otázka správnosti by se tedy neměla týkat jen NBT, ale celého přístupu evropské legislativy k problematice genových manipulací. Jak GE, tak GM techniky představují zásadní inovaci klasického šlechtění. Více než čtvrtstoletí světové produkce GM plodin nepřineslo žádný průkaz jejich ekologické či zdravotní rizikovosti, rostoucí lidská populace se bez nich zřetelně neobejde. Na současné legislativní škatulkování tak může Evropa jen doplatit.
