Podle Vavilova (1926) je geograficko-ekologický původ žita spojený se Zakavkazskem a k němu přilehlými regiony Přední Asie. Zde se také nachází nejvíce planých druhů. Za druhý region jeho rozšíření lze označit severní chladnější a extenzivnější oblasti. V době železné a následně v období římském bylo postupně rozšiřováno severně od Alp.
Začátkem našeho letopočtu se objevuje také v dnešní severní Itálii. Starobylost pěstování žita dokládá i řada historických nálezů nejen na území České republiky – doba bronzová (Rajhrad u Brna), Halštat (Býčí skála, okr. Blansko), polovina 8. století až začátek 10. století (Klučov u Českého Brodu), 14. století (Uherský Brod a Bylany, okres Kutná Hora), 14.–16. století (Louny) či v neposlední řadě 17. století (Lichnice hrad u Čáslavi).
Samotný výraz žito je ve staroslovanštině snad starý jako tento jazyk samotný, původně však označoval obilní úrodu vůbec. Všeslovanský název žito podle dokladů z 10.–11. století vychází z kořene živ, žíti, živa. V některých nářečích na Moravě, zejména na Moravském Slovácku, se žito nazývá rež a pšenice jako žito.
Důvodem dřívějšího rozsáhlého rozšíření žita jako hlavní chlebové obilniny bylo to, že oproti pšenici bylo daleko méně náročné na pěstování. Postupně však dochází k jeho omezování, protože „dá se šlechtěním hůře zlepšovat než pšenice obecná“.
Další ze série historických pohledů na obilniny přináší článek Bc. Antonína Mušky, zveřejněný v časopise Úroda (11/2020), kde se dočtete další zajímavé souvislosti vztažené tentokrát k žitu.*
