Proso (Panicum spp.) je jednou z nejstarších obilnin vůbec. Podle Vavilova pochází z východní nebo střední Asie; v Číně a Indii se pěstovalo už od nepaměti. Dokonce existují zprávy již z dob neolitu (přibližně 8000–5000 let př. n. l.), kdy bylo proso častou plodinou na tehdejších kulturně obdělávaných plochách. V následujících obdobích, až do doby hradištní (přibližně druhá polovina 7. století až první polovina 13. století), bylo považováno za velmi důležitou a vysoce ceněnou plodinu. Jeho pěstování bylo rozšířeno zejména v oblasti Dunaje.
Uvádí to ve svém článku v časopise Úroda (4/2021) Bc. Antonín Muška. Proso bylo podle tohoto autora velmi oblíbené v období staroslovanském (přelom 5. a 6. století). Slovanský národ žil kočovným způsobem života, orientoval se především zemědělským směrem a během svého putování napříč krajinou si s sebou, mimo jiné, ze své domoviny na východě, přinesl i svoji stěžejní obilninu – proso. Není bez zajímavosti, že samotný název „proso“, který se zachoval až do současnosti, má slovanský původ. Germáni sice převzali proso jako plodinu od Slovanů, ale už nikoliv jeho název. Označují jej vlastním termínem – die Hirse. Od tohoto názvu je pak odvozen i název v ostatních německy mluvících zemích a rovněž název švédský, dánský, finský a nizozemský. V angličtině má pojmenování „millet“, italsky se proso řekne „miglio“, španělsky „mijo“ a francouzsky „mil“.
V následujícím „poslovanském“ období se podle Bc. Mušky proso stále hojně pěstovalo. Postupně se stalo surovinou privilegovaných vrstev, neboť ti jediní si jej pro jeho nákladnost mohli dovolit. Například prosná kaše se dokonce stala slavnostním pokrmem řady šlechtických rodů, kdy nesměla nikdy chybět na jejich stolech při hostinách všelikého druhu. Vysoké náklady na pěstování byly dány tím, že se prosné pole muselo několikrát ručně vyplet. Avšak jeho tehdejší rozšíření bylo dáno jeho velmi dobrou vlastností: vzhledem ke kratší vegetační době se využívalo jako náhradní plodina v pozdním jaru, kdy byly ozimé obilniny poškozeny a nemohly tak dát očekávaný výnos. „Zprávu o prosu máme také okolo roku 1400 v hradišťském urbáři,“ uvádí dále autor s tím, že v novověku dochází k rozšíření pěstování brambor, a tím se začíná význam prosa pozvolně zmenšovat. V 19. století se u nás pěstovalo zejména v teplejších regionech Moravy, a to na Hané. Za zmínku stojí i zpracování prosa na jáhly, které je uváděno mimo jiné ve větrném mlýnu v Ostravě – Porubě, doloženo je také v mlýnu v Horkách nad Moravou (okres Olomouc).*
Další informace přináší dubnové vydání časopisu Úroda.
