Historické prameny až do 19. století nerozlišovaly rozdíl mezi řepkou olejkou (Brassica napus L. var. arvensis Lam. /Thell/) a ozimou řepicí (Brassica napus L. em. Metzg.). Je proto nutné uvažovat o těchto druzích společně. Oba pochází pravděpodobně z oblastí, kde nebylo možné pěstovat olivy nebo jiné významné druhy olejnin. Již staří Římané pěstovali celou řadu zelenin a krmných okopanin z čeledi brukvovitých (Brassicaceae). Dokladem toho jsou vyobrazení ve starých městech, jako jsou například Pompeje, Herkulaneum či Stabie. Nepodařilo se však zjistit, o jaký druh se jedná.
V západní a střední Evropě má pěstování obou výše zmíněných druhů velmi starou a rozsáhlou tradici. Ve starogermánských hrobech a také ve švýcarských kůlových stavbách se našla semena brukvovitých. Bohužel však opět bez určení druhu. V instrukcích Karla Velikého jsou uvedeny rostliny „Olisatum“, u kterých se předpokládá, že se jedná o řepku a řepici. Velký vliv na jejich rozšíření měli Nizozemci, kteří znalosti o jejich pěstování přinesli nejen na Britské ostrovy, ale též do západní části Německa. Není bez zajímavosti, že v Mattioliho herbáři z roku 1596 se uvádí i řepa kolník.
Na vývoj pěstování řepky v čase se ve svém článku zařazeném v květnovém vydání časopisu Úroda (5/2020) podíval Bc. Antonín Muška. Jak informuje, nejstarší přesněji doložená zpráva o pěstování řepky na našem území pochází pravděpodobně z druhé poloviny 16. století (ve spise Černobýlově), kde se uvádí: „Řepný též olej bývá velmi dobrý, když z něho kdo umí hořkost vytáhnouti“. Samotný Mikuláš Černobýl (1495–1556), zvaný též Artemisius, pocházel ze Žatce a byl velmi vzdělaným člověkem. V roce 1538 složil spis o vedení hospodářství „Zpráva jednomu každému pánu velmi užitečná, kterak statek svůj i úředníky své říditi, spravovati i k nim dohlédati má“ (vydaný roku 1587 Veleslavínem). Mimo jiné autor také připomíná vládu Marie Terezie (1717–1780) a Josefa II. (1741–1790), kdy bylo pěstování řepky po vzoru dalších států podporováno. Velkým zastáncem pěstování řepky byl František Horský z Horskýfeldu (1801–1877). Roku 1869 pak uvádí informace o řepce jiná významná česká osobnost – lékař, přírodovědec, odborný spisovatel, novinář a politik – Filip Stanislav Kodym (1811–1884), když píše: „Řepka jako hlavní olejnina je prospěšná v osevním postupu. Žádá zahnilý hnůj, ale nepřehnojit, nejvíce se seje do úhoru nebo po jeteli“. Autor článek uzavírá podrobným popisem pěstování řepky v minulém století.*
