Tuřín, též bílá či zelná řepa, kváka, kvačka nebo kolník (Brassica napus rapifera) „jest zvláštní odrůda řepky s masitým kořenem, který náležitým pěstováním se utvořil“. Jiné prameny jej uvádí dokonce jako dvouletou řepku. V prvním roce vytváří bulvu a teprve v roce druhém pak kvetoucí lodyhu a semena. Důležitou roli hrál, jak uvádí jisté prameny z roku 1924, především tím, že se mu daří „ještě i na půdách, které se pro řepu krmnou již méně hodí“. Stejný autor však hned vzápětí dodává, že oblast pěstování krmné řepy se už tehdy oproti minulosti rozšířila, takže nutnost pěstování tuřínu místo ní není již tak časté. Informuje o tom Ing. Antonín Muška v časopise Úroda (10/2022).
Tuřín řadíme mezi vůbec ty nejstarší kulturní plodiny. Jeho původem je oblast Středozemního moře (podobně jako například kedluben a vodnice). Zmiňován je již v prastarých písemných spisech dokládajících to, že se pěstuje už více než 4000 let. Zajímavé je, že ho vzpomíná ve svých dílech Theofrastos (4. století př. n. l.) či Plinius (1. století př. n. l.). Jiný autor – Hérodotos (4. století př. n. l.) uvádí, že byl tuřín vedle jiné zeleniny stravou dělníků pracujících na stavbě velké pyramidy v období vlády krále Cheopse.
V 16. století se tuřín nacházel ve Francii a jižní Evropě; v roce 1755 pak připutoval z Nizozemska do Anglie. V Severní Americe je pěstován od začátku 19. století.
Mezi roky 1923–1925 se tuřín pěstoval na území bývalého ČSR na 25 000 hektarech. Do roku 1938, tedy v období před druhou světovou válkou, se v ČSR pěstoval na ploše okolo 8000 ha, a to nejvíce v horním Poohří a na Českomoravské vysočině. Ale již zhruba o čtyřicet, padesát let později se řadí mezi okrajové plodiny.
V současnosti je nejvíce pěstován v severní Evropě, konkrétně ve Skandinávii (oblíben je zejména ve Finsku, i když v Norsku a Švédsku se určitého zájmu také těší) a dále v Rusku. Významné plochy jsou ale i v Polsku a na Slovensku v okolí Oravy. U nás již takřka není.
Více informací k tuřínu přináší říjnové vydání časopisu Úroda (10/2022).
