Čirok (Sorghum) je jednou z celosvětově nejvýznamnějších pěstovaných polních plodin (společně s kukuřicí tvoří základ krmných, potravinářských a technických účelů), s velmi prastarou a bohatou historií. Uvádí se, že patří do skupiny nejdéle pěstovaných plodin.
Nikolaj Ivanovič Vavilov (1887–1943), sovětský biolog a rostlinný genetik, mající za cíl mimo jiné i výzkum původu zemědělství, určil v roce 1926 za původní vlast čiroku dvě centra – Čínu a Etiopii. Jako druhotné centrum pak popsal Indii (hovoří tak tedy o třech genových centrech – východoasijském, indickém a africkém). Pokud bychom však měli odhadnout a uvést jediný a pravý původ čiroku, hovořili bychom o Africe, konkrétně té severovýchodní (mimo jiné je doloženo kulturní pěstování čiroku v Egyptě). V ní byl totiž významnou plodinou zřejmě již v době kamenné, v níž sloužil našim předkům za velmi kvalitní, vydatnou a cennou potravu. Vlivem pohybu tamních domorodců, ale bohužel i působením otrokářství, se semena čiroku dostala právě až do již zmíněné Indie, Číny a Ameriky. Prvním písemným dokladem, zmiňujícím přítomnost čiroku ve Spojených státech, je ten z roku 1757 (Ben Frenklin).
V šedesátých letech 20. století se uvádělo, že v tehdejším SSSR a USA se vědci velmi urputně zabývali šlechtěním čiroku cukrového, což vyústilo v řadu nových odrůd. Jednou z nich je například odrůda Jantar raný (skorý) dnetropetrovský, který tehdy tvořil základnu pěstování čiroku v SSSR, a byl tak tamní nejrozšířenější odrůdou. Ale jedná se také o jiné odrůdy, jako jsou Cukrový 26/102, Cukrový 556, Kinelský 2, Medový čirok (Honey Sorgo) aj.
Dnes patří mezi významné pěstitele čiroku Indie a USA, z afrického kontinentu pak Nigérie a Súdán.
Tyto a další informace přináší článek Ing. Antonína Mušky, zveřejněný v říjnovém vydání časopisu Úroda (10/2021).*
