Plochy ekologicky obhospodařované půdy v Evropské unii postupně rostou, ač jsou z velké části tvořeny trvalými travními porosty. Lze tedy očekávat, že bude stoupat potřeba odborníků, kteří se vyznají v hospodaření bez použití chemických přípravků.
Jaké jsou současné možnosti u nás i v zahraničí, hodnotili účastníci mezinárodního semináře Zemědělství bez chemie v poradenství, výuce i praxi, který proběhl na Střední zemědělské škole v Rožnově pod Radhoštěm.
Účastníci workshopu o výuce ekologického zemědělství na školách, který probíhal pod vedením Ing. Jiřího Urbana z Pro-bio, Svazu ekologických zemědělců, došli k názoru, že by se výuka ekologického zemědělství měla dále rozšiřovat. O tom, zda je reálné založit školu s výukou zaměřenou pouze tímto směrem ale nepadl jednoznačný názor. Zúčastnění učitelé středních zemědělských škol se obávali nedostatečného zájmu a nedostatku pedagogů zástupci svazu připomněli, že Akční plán EZ výhledově počítá s tím, že bude ekologicky hospodařit až 10 % zemědělců. Za reálnou možnost považují obě strany specializované pomaturitní studium nebo nástavbu.
V zahraničí však již specializované školy tohoto typu existují. Jedna z nich je v Rakousku nedaleko Lince v Schläglu, dále je například v Dánsku dvouletá pomaturitní škola „Organic Farmer“ s praktickou výukou EZ v angličtině. Tu navštěvují již první studenti z ČR, absolventi SZŠ Bruntál. Měsíční školné činí 400 eur, studenti ale mají možnost vydělat si při praxi na farmách.
U nás vyučují ekologické zemědělství střední školy v rámci běžných předmětů různých oborů, a to například v Humpolci, Dalovicích, Starém Městě u Uherského Hradiště v Rožnově pod Radhoštěm. Samostatný předmět ale nebyl podle informací účastníků do školního roku 2003/2004 nikde zaveden. Podle ředitele zemědělské školy v Rožnově Ing. Jaroslava Krčmáře je takový krok v kompetenci ředitele.
Za nedostatečnou považovali účastníci i výuku EZ i na všech třech zemědělských univerzitách. Podle nich není dostatek docentů a profesorů, kteří by garantovali samostatný obor Ekologické zemědělství, mimo to vedení vysokých škol o takový krok nejeví velký zájem. S tím souvisí i nedostatek témat a pracovišť pro bakalářské, diplomové a doktorandské práce v tomto oboru a pouze omezený výzkum.
Pracovitost a chytrá hlava
O svoje zkušenosti se zaváděním výuky ekologického zemědělství se podělil Ing. Milan Teksl, farmář a pedagog, který učil na Střední zemědělské škole Humpolec, kde se tomuto směru hospodaření začali věnovat jako první. Prvním krokem podle něj byla příprava učitelů, obstarání pomůcek a propojení do praxe. Proto na odloučeném pracovišti zřídili ekologicky vedenou farmu, zajistili pedagogům zahraniční praxi a spustili propagaci studijního zaměření.
Druhým krokem je vlastní výuka, která je založena na konvenčním způsobu hospodaření, ale žáci dostanou informaci také o tom, jak řešit problémy v ekologickém zemědělství a kde je nutné uplatnit odlišný přístup. Výuka probíhá formou porovnávání obou směrů a na konkrétních případech se ukazují rozdíly.
Tyto změny ve výuce ale přinesly i určité problémy. Jedním z nich bylo podle Milana Teksla nepochopení vyučujících. „Změnu názoru nelze nařídit, ale takoví lidé by neměli o ekologickém zemědělství učit. Je třeba, aby na takové pozici byla výrazná osobnost s přesvědčovací schopností, který ale musí říkat pravdu a jednat korektně. Problémy nelze zastírat. Na naší farmě je způsoboval například pcháč,“ uvedl jako příklad.
Na základě svojí praxe zdůraznil, že hospodaření v systému ekologického zemědělství je náročnější a v prvních letech rizikovější, ale přesto reálné. Škodí mu ale naivita některých radikálních ekologů, kteří si myslí, že příroda vše vyřeší sama. „Ekologické zemědělství vyžaduje pracovitost a přemýšlivost,“ zdůraznil Teksl a dodal, že ho bohužel doprovází i náročná administrativa.
Jako inspirace pro výuku by mohla sloužit specializovaná škola v rakouském Schläglu, kde se věnují pouze ekologické variantě zemědělství. Odtamtud přijeli na seminář mladí pedagogové Leopold Reindl a Klaus Kobler. Škola má 80letou historii, první biotřídu měli již před patnácti lety. Nyní jich mají pět, každou pro třicet žáků ve věku 14 až 18 let, mimo to pro dospělé provozují večerní školu, kde vzdělávání trvá jeden rok. Škola se nevěnuje výhradně biozemědělství, další vyučované obory jsou například lesnictví, kovodílny a zpracování dřeva a zaměstnává jak učitele na plný úvazek, tak externí experty, které si zve na některá témata.Výuka probíhá v systému bloků, praxe navazuje bezprostředně na teorii. Neexistuje fixní týdenní plán hodin, rozhoduje se například podle toho, v jaké fázi jsou plodiny.
Škola spolupracuje s partnerským biopodnikem a ve svojí jídelně nabízí stravování z biosurovin. Studium nicméně nekončí maturitou, takže žáci po ukončení nemohou pokračovat na vysoké škole.
Hospodaření s rozumen
„Ekologické zemědělství je extenzivní pouze z hlediska vstupů. Vyžaduje ale velmi intenzivní využívání znalostí,“ konstatoval Ing. Roman Rozsypal, státní poradce pro ekologické zemědělství. Ochrana rostlin pak podle něj bazíruje především na systému hospodaření. Velkou roli v potlačování škodlivých organismů hraje například supresivita půdy. Napadení plodin snižuje ale také méně luxusní výživa dusíkem, díky které mají rostliny více inkrustované buněčné stěny a buněčná šťáva obsahuje méně dusičnanů, díky čemuž nejsou tak atraktivní pro houby a škůdce. Každý organismus má v systému svoje místo, přítomnost škůdců je potřebná proto, aby se mohli množit jejich antagonisté a mohli dělat svoji práci, na plevelech například přežívají predátoři mšic. Z tohoto pohledu jsou důležité biokoridory a velká druhová diverzita.
Přes tyto obecné zásady je nutné proti škodlivým činitelům bojovat. Základem je prevence, která spočívá ve složení osevního postupu a dodržování zásad střídání plodin. Dalším důležitým bodem je výběr druhů a pesticidů, ale také sběr semen plevelů při sklizni, správná péče o statková hnojiva a také o zemědělsky nevyužívané plochy.
Přímé zásahy jsou například mechanické, s důrazem na kvalitní základní zpracování půdy a kultivaci během vegetace, například vláčení, plečkování (i termické) či nahrnování.
Zvláště proti škůdcům je možné uplatňovat celou škálu biologických a biotechnických metod. Na fyzikální bázi jsou založeny lapače či lepové pásy, ale například také horninové moučky, u kterých se jemné částice dostávají do štěrbin hmyzího krunýře, působí abrazi a následnou dehydrataci organismu. Z mnoha možností biologické ochrany je možné jmenovat například známou bakterii Bacillus thuringiensis, existuje ale celá škála houbových parazitů, virů i živočišných parazitů či predátorů. Je třeba ale také dodat, že v běžné polní produkci se jich používá jen velmi málo.
Chemie co nejméně
Proč se tedy ekologičtí zemědělci rozhodli hospodařit bez používání syntetických pesticidů? Na to odpověděla Susanne Smolkové z německé organizace PAN Germany. Podle ní se objevují obavy z vlivu reziduí pesticidů na hormonální systém živočišného organismu, podle údajů Evropské komise je obsahuje kolem 40 % potravin. Tento údaj je ale potřeba hodnotit z toho pohledu, že zatímco u nás na hektar přijde v průměru kolem jednoho kilogramu účinných látek za rok (přibližně polovina z nich jsou herbicidy), například v Německu se tato hodnota pohybuje podle Smolkové mezi čtyřmi a pěti kilogramy.
Doporučila zvýšit tlak na požadavek snižovat spotřebu účinných látek, jak s tím již ve svých vlastních strategiích začaly Dánsko či Nizozemsko, což jsou ale jedny ze zemí, kde se pesticidy používaly ve velké míře. Dalším krokem by mělo být používání látek s nižší toxicitou a vyřazení těch nejstarších a dále podpora konverze farem na ekologické zemědělství.
