Pěstování hořčice bílé má v našem zemědělství poměrně dlouhou tradici, i když pěstitelské plochy nebyly zprvu příliš rozsáhlé. V období první republiky se hořčice pěstovala v rozsahu několika set hektarů s výnosy v rozmezí 0,9 až 1 t/ha. Pěstování se na větší plochy rozšířilo až po 2. světové válce. V tomto období se pěstitelské plochy pohybovaly v rozmezí 11 až 20 tisíc hektarů, ovšem výnosy byly výrazně nižší v rozmezí 0,4 až 0,7 t/ha.
V roce 1955 plochy výrazně poklesly přibližně na 5,5 tisíce ha a od této doby kolísaly v rozmezí 2,5 až 5 tisíc ha pouze výjimečně více. Výnosy byly stále nízké maximálně do 0,7 t/ha. Od poloviny šedesátých let pěstitelské plochy dále poklesly a po většinu sedmdesátých let nepřesahovaly 1000 ha. Výnosy v tomto období konečně dosáhly úrovně běžné za první republiky, tedy přibližně 0,9 až 1 t/ha.
Pěstitelská plocha začala stoupat v roce 1977, kdy se zvýšila na dva tisíce hektarů, od té doby plocha dále narůstala a až do roku 1993 se pohybovala v rozmezí dva až osm tisíc hektarů s výnosy v průměru kolem 1 t/ha. Od roku 1995 došlo k rozvoji pěstování hořčice, které je spojeno také s velkým rozsahem množení odrůd ze Společného katalogu pro zahraničí. Plochy se pohybovaly v rozmezí 11 tisíc hektarů až do 67,5 tisíce hektarů v roce 2003, kdy byly založeny velké plochy jako náhrada za vyzimovanou ozimou řepku. Výnosy jsou v současnosti na úrovni přibližně 0,8 až 0,9 t/ha, to znamená, že opět není dosahováno výnosové úrovně první republiky.
Pěstování hořčice na běžných plochách v posledních dvou letech prochází útlumem. V roce 2016 plocha dosáhla pouze 11 770 ha s výnosem 1,05 t/ha a v roce 2017 se nepatrně zvýšila podle odhadu Českého statistického úřadu na 11 825 ha, ale výnos se vlivem sucha naopak snížil výrazně na 0,79 t/ha. Více informací naleznete v příspěvku Ing. Petra Zehnálka z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, Hradec nad Svitavou, v Úrodě č. 2/2018.*
