Historie obilí na vlastní oči

„Podívejte se děti, tohle je žito, o kterém jsme si ve škole říkali,“ pronesla prý paní učitelka k dětem nad několika stébly pšenice jednozrnky ve venkovní expozici Botanické zahrady hlavního města Prahy v Tróji. To byl podle Mgr. Věry Bidlové jeden z důvodů, proč se v botanické zahradě rozhodli uspořádat výstavu obilnin. Ta ukazovala nejen moderní evropské odrůdy a druhy, ale i takové, které se u nás již desetiletí či staletí nepěstují.

Páteční deštivé odpoledne do venkovních expozic trojské botanické zahrady mnoho návštěvníků nepřilákalo, nebo se snad rozhodli navštívit spíše známý skleník Fata Morgana. Končící výstavu obilnin, umístěnou uvnitř nenápadné budovy v areálu zahrady, navštívilo za dobu mojí zhruba tříhodinové přítomnosti šest lidí. Kdo se ale chtěl seznámit s minulostí pěstování, sklizně a zpracování obilnin, pro toho bylo zajímavého materiálu k prohlídce dostatek. Potvrdila to i Helena Fajtová, která na expozici dohlížela: „Většina starších návštěvníků se rozpovídá, vzpomenou si na dětství, jak stavěli snopy, sekali kosou či srpem, kde se jaká odrůda pěstovala a v jakém množství.“

Plodiny půlměsíce

Přesto se ani pamětníci nikdy nemohli setkat s některými druhy obilnin, které zdobily stěny místnosti. Kdo dnes ví, jak vypadá pšenice jednozrnka či dvouzrnka? V rostlinách připomínajících klasem slabý sladovnický ječmen nebo ječmen myší by předky současných mohutných pšenic nikdo nehledal. Tyto druhy měly, podobně jako ječmen, semena pevně uzavřena v obalech a o jejich původu se ví jen, že do střední Evropy přišly z oblastí úrodného půlměsíce, náhorní plošiny Iráku či Íránu. „Tam je genetické centrum pšenice a počátek zemědělství, tam začaly v neolitu pěstovat první obilniny a zavádět chov zvířat,“ vypočítává Mgr. Bidlová. Nad otázkou, jak vlastně obilniny vznikly, ale krčí rameny: „To nikdo doopravdy neví“.
Původ vystavených vzorků ale tajemstvím zahalen není. „Některé jednozrnky a dvouzrnky jsou z genové banky Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni od Ing. Zdeňka Stehna, CSc., většina ostatních vzorků je ze Zemědělského výzkumného ústavu v Kroměříži, kde je mají ve své pracovní kolekci. Specálně pro nás je vypěstovali, svázali do snopků a pomohli s popiskami,“ pochvalovala si spolupráci Mgr. Bidlová.
Kromě uvedených dvou druhů si tak mohli návštěvníci prohlédnout například pšenici naduřelou, která klasem vzdáleně připomíná tritikale, pšenici polskou s dlouhými plevami, pluchami a výraznými osinami, ale samozřejmě také špaldu či pšenici tvrdou s různými odstíny klasu a osin. Z Číny pochází pšenice rýžová (Triticum petropavlovskyi L.). Staré odrůdy reprezentuje například Mironovská 808, která se svého času pěstovala na 50 % ploch pšenice v tehdy Československé republice. Nechybí zde prezentace amfidiploidních hybridů, jakými jsou například běžně využívané tritikale (xTriticosecale Wittmack), téměř neznámá tritinaldia (Haynaldoticum sardoum Meletti et Onnis), vzniklá jako spontánní hybrid mezi pšenicí tvrdou a Haynaldia villosa na jihu Itálie, či kříženec pšenice s planým vytrvalým ječmenem čilským (Hordeum chilense Roemer et Schulze) – tritordeum (xTritordeum Ascherson et Graebner), který se v současné době začíná zemědělsky využívat jako krmná plodina ve Španělsku pro svůj přibližně 20 % obsah bílkovin v zrnu. Odborníky jistě upoutaly ukázky barevných odchylek v zabarvení zrna pšenice (červená, purpurová, fialová) či různé ukázky dvouřadého, šestiřadého, pluchatého i bezpluchého ječmene setého. I u něj se vyskytuje rozdílné zabarvení klasu, osin a obilek.

Princip, který přetrval věky

Exkurzi do historie sklizně poskytl záznam pokusu PhDr. Miroslava Popelky, CSc. z Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na replikách pravěkých srpů zkoumal především mechanické opotřebení kamenného ostří, nezapomněl ale také přibližně spočítat, kolik práce s ním byl jeden člověk schopen vykonat. První ženci stébla nesekali ani netrhali, ale pomocí srpu odřezávali. „Vezme se hrst stébel, objemná podle velikosti ruky a pak se snadno jedním nebo více pohyby odřízne. Odpovídá to zpravidla 30 až 35 kláskům, děti ale při pokusu uchopily i více než 50 klásků, zvláště pokud obilí rostlo hustě. Průměrně je to tedy 35 až 40 stébel. Za pět minut klidné práce se tak sklidilo 25 hrstí, v nich bylo 610 klásků,“ vysvětluje dr. Popelka z audiozáznamu, běžícím v rohu místnosti. Za hodinu klidné práce se tak podařilo na pozemku VÚRV Praha-Ruzyně sklidit plochu 40 m2 jednozrnky. Moderní sklízecí mlátičky jsou schopny za stejný časový úsek sklidit šest hektarů, tedy mnohonásobně více. Přesto ale mají pravěký nástroj i moderní stroj něco společného. Ale popořadě.
Jak srp s kostěnou, tak dřevěnou rukojetí byl vyhotoven na zakázku v Kolíně nad Rýnem Jürgenem Weinerem, který se zabývá výrobou napodobenin pravěkých nástrojů, a to štípaných i broušených. Předlohou mu byl originální nástroj z přelomu doby bronzové a železné, nalezený v Bulharsku.
Do parohové násady byly do rýhy zasazeny čepelky naštípané z křemence, zalepené březovou smůlou. Druhý typ srpu byl vyroben ze dřeva s pazourkovými vklady, opět utěsněnými smůlou. Zajímavé ale byly právě čepelky. Nejen trojúhelníkovým tvarem, ale také tím, že jsou ze shora zešikmené a zespoda rovné, neuvěřitelně připomínají jednotlivé zuby moderní žací lišty. Ta sice stéblo fakticky přestřihne o protiostří, které je přidržuje místo ruky pravěkého žence, princip je ale téměř shodný. Mimochodem, podle dr. Popelky se první stopy mechanického opotřebení, tedy oleštění, objevily na nejslabší čepelce zhruba za dvě hodiny práce. Proti moderním druhům oceli, ve vztahu ke sklizené ploše, jasný nepoměr.

Ruční mletí pro silné paže

Princip se ostatně nezměnil ani u mletí mouky. Replika laténského (populárně řečeno keltského) žernovu, z období kolem roku nula našeho letopočtu byla návštěvníkům k dispozici, aby se sami přesvědčili, že tato ženská práce nebyla zrovna jednoduchá. Shora se do tohoto primitivního mlýna sypalo obilí, které se mezi dvěma kameny drtilo, a po obvodu vypadávala mouka. Funkce zrnotěrky z doby bronzové byla ještě jednodušší a plně vyplývá z názvu. „Žernovem se umele hodně, i když je to dřina. Jednou do roka pořádáme s archeology v lokalitě Na farkách Dny pravěkých technologií. Letos ale z vážných důvodů odpadly, výstava je měla doprovázet. Tam si děti zkouší mlet obilí na zrnotěrkách, na žernovech a z této namleté mouky si pečou v replice chlebové pece. Zkouší příst len, konopí,“ vysvětluje Mgr. Věra Bidlová. Věřme tedy, že ty si žito s jednozrnkou nikdy nepopletou.