Ve veřejných diskusích se často objevoval názor, že by si s gradacemi hraboše lépe poradila pestrá krajina s rozptýlenou zelení. Historické údaje takové tvrzení ale nepodporují. Gradace hrabošů spojené s vysokými ztrátami úrody jsou zdokumentované z doby před více než sto lety. Tehdejší zemědělci využívali při boji se škůdcem celou řadu postupů, včetně silně jedovatých látek. Nebo také zakopaných hrnců s vodou.
Periodikum Venkov ve vydání z 30. 11. 1907 v článku Hraboš polní a jeho ničení popisuje problémy s hlodavcem takto: „Od roku 1893 řádí myši nemilosrdně v úrodách polních téměř po celém královstvím Českém. V roce 1901 a 1902 objevily se zvláště v jižních Čechách, a to hlavně v okresech Českobudějovickém a Hlubockém v takovém množství, že zničily místy polovici, místy i úplně úrodu polní.“ Někde se ani nesklízelo, sláma byla nevyužitelná, plochy obilí vypadali jako po krupobití, jetel byl vyžraný i s kořeny, brambory zničené.
Postupů, které zemědělci využívali, byla celá řada. Doporučovala se především orba, ale spíše s parní oračkou, protože pluh tažený potahem nemusel zabrat dostatečně hluboko. Hraboše na poli utloukaly děti uvolněné ze školy, nory se vykuřovaly, zalévaly, využívaly se jedy a pasti. Už tehdy samozřejmě zemědělci znali spolehlivý dopad počasí, konkrétně dlouhotrvajícího deště a chladna.
Automaticky nemusí platit, že menší pole jsou výhodnější při hubení hraboše. Monografie Hraboš polní z roku 1959 viděla výhodu spíše ve větších plochách. To proto, že: „Meze, stráňky mezi poli a jiné travnaté plochy jsou důležitá ohniska výskytu hraboše polního. Zcelováním polí, odstraňováním neobdělávaných ploch jsou do značné míry zúženy životní podmínky hrabošů.“ Podle autorů v polích do šířky 50 m měli hraboši možnost poměrně snadného rozsídlování do sousedních ploch a naopak tyto plochy po provedených agrotechnických zásazích znova zasídlovat, neboť místa přežívání hrabošů byla hojná v celém katastru.*
Další podrobnosti naleznete v článku v aktuálním vydání týdeníku Zemědělec.
