18.10.2004 | 10:10
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Energie z polí dělá první krůčky

Do budoucna by se zemědělství mohlo stát jedním z dodavatelů plodin používaných jako obnovitelné zdroje, a to jak pro průmysl, tak pro výrobu energie. Principem takového přístupu je snižování zátěže životního prostředí, především emisí oxidu uhličitého.

Podle Státní energetické politiky České republiky by podíl obnovitelných zdrojů energie na struktuře primárních energetických zdrojů měl dosáhnout v roce 2005 pěti až šesti procent, v roce 2030 až 16 procent. Pro zemědělce jako potenciální producenty biomasy by se zde mohl otevřít zajímavý prostor využití ploch pro nepotravinářskou produkci. Kromě biomasy se ovšem do těchto čísel počítá energie sluneční, větrná, vody, skládkového plynu a další, která vzniká využitím nefosilních zdrojů.

Energetické plodiny začínají

Pod pojmem biomasa se rozumí nejen pěstované plodiny, ale také biologicky rozložitelná část výrobků, odpadů a zbytků ze zemědělství, lesnictví a souvisejících průmyslových odvětví, může jít například o průmyslový a komunální odpad, zpravidla tedy suroviny pro produkci bioplynu.
V současné době se nejvíce používá dřevo a dřevní odpad, z velké části se spaluje spolu s uhlím u velkých producentů energie. Mezi další důležité zdroje patří sláma obilnin a olejnin. Tyto suroviny využívají často menší výrobci. Známým příkladem je městem provozovaná kotelna ve Žluticích. „Vytápí tři sídliště, obecní úřad a školy. Cena za jeden GJ tepla je kolem 350 korun, což je ekonomicky schůdné. Od zemědělců vykupují tunu slámy za 1200 korun,“ uvedl na desáté konferenci Energetické a průmyslové rostliny Ing. Roman Honzík z chomutovské stanice Výzkumného ústavu rostlinné výroby, Praha-Ruzyně.
Rostliny pěstované speciálně pro energetické účely mají u nás svůj rozvoj teprve před sebou. Podle Ing. Jaroslava Váni, CSc., předsedy CZ Biom, Českého sdružení pro biomasu, dosahují u nás plochy energetických bylin necelé tisícovky hektarů, převážně jde o šťovík Uteuša. Plantáže rychlerostoucích dřevin pak zabírají asi 40 hektarů včetně porostů matečnic. Jejich většímu rozšíření brání velké náklady na založení porostu, potřeba výkonné mechanizace pro větší plochy, nedostatek sazenic a v neposlední řadě povinnost vyjmout takto osázené plochy ze zemědělské půdy a s tím spojená ztráta plošných dotací. Dotace jsou ostatně problémem i u již zmíněných energetických bylin.
Jak zdůraznila Ing. Vlasta Petříková, DrSc., z CZ Biomu, pro jejich pěstování přestal po vstupu do Evropské unie platit dotační titul z minulých let. Sdružení se sice podařilo peníze ve výši alespoň 2000 Kč na hektar vybraných druhů od ministerstva zemědělství získat, ale kvůli pozdnímu termínu bylo z původně plánovaných 3000 hektarů oseto pouze tři sta. Vzhledem k tomu, že vytrvalé byliny v prvním roce neposkytují žádnou sklizeň, chtělo by sdružení vyjednat do budoucna subvenci ve výši pět tisíc korun na hektar v roce osevu, dva tisíce v letech dalších.

Mají i své odpůrce

Že pěstitelé energetických bylin nemají na růžích ustláno, ukazuje paradoxní přístup ministerstva životního prostředí, na který si postěžoval předseda Ing. Váňa na webových stránkách CZ Biomu. Přitom právě tento úřad by měl podporovat využívání obnovitelných zdrojů: „Byl jsem pozván na MŽP do komise, která měla zamezit nekontrolovanému pěstování některých hybridních rostlin, ale ve skutečnosti šlo o komisi účelově zaměřenou proti šťovíku. Šťovíku byl vytýkán jeho hybridní a zahraniční původ a expanzivní vlastnosti“. Úřad podle něj zpochybnil i vyjádření právního oddělení Ministerstva zemědělství ČR, že šťovík je uznaná plodina jako každá jiná a že nic nemůže bránit jejímu pěstování.
Prakticky nulovou konkurenční schopnost Uteuši vůči ostatním rostlinám přitom konstatují jak její šlechtitelé, tak Ing. Vlasta Petříková, DrSc., která ji dokládá na neplánovaném pokusu. Část plochy s porostem tohoto šťovíku byla totiž vrácena původnímu majiteli, který na ní zasázel sazenice lesních stromků. Během následujících dvou let podle Ing. Petříkové Uteuša prakticky vymizela.
Proti jedné z nejvýkonnějších energetických bylin, křídlatce, ministerstvo životního prostředí vystupuje ještě ostřeji. Má ji totiž zařazenu mezi invazivní plevele. „Výnosy sušiny z hektaru se pohybují od 20 do 25 tun,“ zdůrazňuje Ing. Roman Honzík. To je dva až třikrát více, než poskytuje Uteuša. Rostlinu dokonce kvůli velké tvorbě biomasy při minimálním hnojení „podezřívá“ z mykorizy nebo spolupráce s některou bakterií. Ing. Honzík zároveň zdůrazňuje, že se z pokusného pozemku za čtyři roky nikam nerozšířila a stejně tak se nešíří ani z nedaleké divoké skládky, kde je již dvacet let.

Extenzivně to nepůjde

Právě vysoký výnos a co nejmenší investice, například do speciální sklizňové techniky, jsou klíčem k úspěšnému pěstování energetických plodin. Hranice ekonomického pěstování záleží na mnoha faktorech. Podle Ing. Honzíka je při výnosu 10 t/ha energie získaná z tohoto zdroje levnější než plyn, topný olej či elektřina a je na stejné úrovni s hnědým uhlím. Zvýhodnění by mohla přinést případná ekologická daň na spalování fosilních paliv, další předností je možnost prodat uhlíkový kredit, což je odměna za to, že se neprodukuje „nový“ oxid uhličitý, ale používají se alternativní zdroje.
Představa naprosto extenzivního pěstování energetických plodin ale není reálná, jak to ve své přednášce zdůraznil Ing. Sergej Usťak, CSc., vedoucí stanice VÚRV v Chomutově. Modelování ekonomiky pěstování šťovíku Uteuša podle něj ukázalo, že v současných ekonomických podmínkách jej lze bez dotací se ziskem pěstovat jen při určité intenzitě, tedy za použití hnojení a chemické ochrany a při výnosech přesahujících osm tun sušiny z hektaru.
Na chomutovské stanici ověřují dvě základní skupiny rostlin. Skupinu vhodnou pro přímé spalování, s dostatečným výnosem masy a výhřevností, ale relativně nízkým obsahem dusíku ve stonku, protože tento prvek při spalování vytváří problematické oxidy. Kromě zmíněných dvou rostlin jde o řadu trav, vrby či jejich křížence s jívou či méně známý mužák prorosltlý.
Druhou skupinou jsou rostliny vhodné například pro výrobu bioplynu. Jednou z nich je jestřabina východní z čeledi bobovité, schopná fixovat vzdušný dusík. Pro uvedené využití se sklízí zelená. Možné je zde také kombinované použití. Příkladem je topolovka či topinambur, jejichž podzemní části lze použít pro farmaceutické účely.
Výroba bioplynu ostatně nabízí možnost zpracovat celou řadu surovin, od trusu zvířat přes odpady z jatek, mlékáren či kuchyní hotelů, až po zelenou hmotu například z posekaných městských trávníků. Jak uvedl Ing. Václav Sladký, CSc., z Výzkumného ústavu zemědělské techniky, malé bioplynové stanice jsou velmi oblíbené v Německu, kde jich funguje 2000 a v budoucnu by jich mělo být třikrát více. V Rakousku je jich asi 150, zatímco například Dánsko provozuje 25 velkokapacitních stanic. Na příkladu ukázal, že malé stanice může provozovateli přinést zisk až 7500 Kč denně.

Napsat komentář

Napsat komentář

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2024 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down