Ekologické zemědělství je způsob hospodaření, který si mnoho lidí stále vykládá v nesprávném světle. Pokud se někde objeví malý hospodář, jež má zaplevelená pole, hovoří se o něm jako o „ekologickém”. Stejně tak oblíbené je tvrdit, že jediný rozdíl mezi konvenčním a ekologickým zemědělstvím je ten, že ti první stříkají ve dne a ti druzí v noci. Pravda to ovšem není. Ekologické zemědělství je směr, který se v Evropě úspěšně rozvíjí, jak bylo vidět také na letošní největší akci spojené s ekologickým zemědělstvím – Letní akademii ekologického zemědělství v Lednici (Bioakademii). Každoročně se na ní scházejí odborníci z celé Evropy, aby se podělili o svoje zkušenosti.
I pro biozemědělce totiž platí ekonomická pravidla a plevel na poli si mohou dovolit jen v malé míře. A kupodivu také oni mohou stříkat ve dne, protože i v tomto systému je povoleno používat přípravky na ochranu rostlin. V čem je tedy rozdíl? Prvotní myšlenkou ekologického zemědělství bylo produkovat tak, aby nebylo negativně ovlivněno životní prostředí. Pokud se tedy používají přípravky na ochranu rostlin, nejsou syntetické (s několika výjimkami, týkajícími se látek na bázi mědi a síry) ale přírodní. V Evropě se používají například o oleje, lecitin, látky na bázi mikroorganismů (hub i bakterií), výluhy z rostlin či další přírodní pesticidy (například botanické insekticidy azadirachtin či pyretrum). Často jde o látky, které se používají v běžné biologické a integrované ochraně rostlin.
Přímá ochrana je poslední volba
Ve velké míře ovšem platí, že pokud musí biozemědělec sáhnout k takovému přípravku, zpravidla něco zanedbal v preventivních opatřeních, jež jsou základem tohoto způsobu hospodaření. To je závěr, který na bioakademii opakovaně zaznívá. Ani zmíněná preventivní opatření nejsou žádnou novinkou. Jde o pravidla, uváděná v učebnicích rostlinné výroby mnoho let a založená především na správném osevním postupu. Zvláště pak na dostatečných pauzách mezi jednotlivými plodinami, udržování biologické aktivity půdy a využívání mnoha poznatků o interakci hostitel – patogen – antagonista, a to jak starých, tak moderních. V principu lze říci, že úspěšný ekologický zemědělec musí ovládat biologii plodin i škůdců mnohem podrobněji než jeho konvenční kolega, protože má mnohem menší možnost opravných zásahů. Likvidace plevelů je přitom založena na agrotechnickém zásahu (vláčení, plečkování, termoregulace …). Až na výjimky je pak při dodržení těchto pravidel hospodaření úspěšné. Druhým podstatným bodem je, že ekozemědělec nesmí používat průmyslově vyrobená, především dusíkatá, hnojiva.
Zdravé a zdravější?
Pokud se mi již podařilo rozbít ustálenou představu o ekologickém zemědělci, je na čase nastínit, zda se vyplácí takovým způsobem hospodařit. Ekologické zemědělství je totiž rozhodně náročnější na práci i čas. „Výnosy jsou asi o 15 – 20 % nižší a mnohem více kolísají, a to především v závislosti na předplodině a ročníku,” uvedl prof. Ing. Jiří Petr, DrSc. z České zemědělské univerzity (ČZU) v Praze na jiné významné akci, polním dnu na Pokusné a demonstrační stanice ČZU v Uhříněvsi, kde se tímto způsobem hospodaření zabývají již 13 let.
Jak jsem již uvedl, prvotním impulzem bylo snížit poškození životního prostředí. Šlo o reakci na některé potravinové skandály, problémy s přípravky na ochranu rostlin (jedna ikona za všechny – DDT) a pronikáním hnojiv do vody. Jen málo kdo je ale ochotný zaplatit více za někdy dokonce méně vzhledný produkt jen kvůli ochraně životního prostředí. Hlavním marketingovým heslem se tedy stal odkaz na lepší chuť biopotravin a jejich větší význam pro zdraví, který je zdůvodňován tím, že obsahují více příznivých látek a téměř žádná rezidua pesticidů.
Chuť v mnoha případech skutečně bývá lepší, což je také výsledkem omezeného výběru aditiv, přidávaných do potravin, které zpravidla pocházejí z přírodních surovin. Často se v této souvislosti také zmiňují pokusy na krysách, které, pokud měly možnost volby, dávaly přednost krmivu původem z ekologického zemědělství. To se podle prof. Petra přičítá právě nepřítomnosti reziduí pesticidů.
K tomu je ale třeba dodat, že ani nyní nejsou odborníci zcela jednotní v názoru na to, co je pro zdraví lidí důležité a co škodlivé. „Víme jen málo o tom, jaké složky potravin jsou důležité,“ uvedla na Bioakademii Dr. Kirsten Brandtová z britské Univerzity v Newcastlu s tím že problémy se objevují především tehdy, pokud je některé látky nedostatek, nebo nadbytek.
Proti obavám z obsahu reziduí pesticidů stojí skutečnost, že normy, které určují jejich výši, jsou stanoveny velmi tvrdě. Pokud se tedy hovoří o tom, že jejich škodlivost vyloučit nelze, pak především z toho důvodu, že ze striktně vědeckého pohledu nikdy nelze něco tvrdit se 100% jistotou. Také se ale musí počítat s technologickou nekázní producentů a výraznější citlivostí některých konzumentů. Nelze ale zapomínat, že některé přirozené metabolity rostlin, které jim fakticky slouží k ochraně proti chorobám a škůdcům, mohou být od určité úrovně toxické i pro člověka. V ekologicky pěstovaných plodinách se často vyskytují ve větší míře (typickým příkladem je solanin v bramborách, které ale mají zároveň nižší obsah dusičnanů), na druhou stranu takto pěstované plodiny vykazují větší obsah vitaminů a dalších příznivých látek. Při ohnivých diskusích na téma bezpečnosti či nebezpečnosti různých látek se proto nesmí zapomínat na stále platnou Paracelsovu myšlenku, že lék od jedu dělí jen velikost dávky. K tomu je ale dodat, že tyto hodnoty jsou odlišné pro každého jednoho člověka, i když se obvykle počítá s tím, že se pohybují v určitých mezích.
Úspěšné ve vyspělých státech
Druhou stranou mince používání pesticidů je však skutečnost, že zlevnění produkce především ovoce a zeleniny, které bylo výsledkem používáním pesticidů, umožnilo zvýšit jejich spotřebu. A s růstem konzumace těchto potravin klesá riziko výskytu mnoha nemocí, především některých typů rakoviny a kardiovaskulárních chorob. Zlevnění potravin obecně dále umožnilo rodinám investovat takto získané peníze do růstu životní úrovně. S jejím vzestupem (od překročení určité hranice) ale roste ochota (a možnost) platit za luxusnější výrobky, například biopotraviny, které jsou zpravidla o více než 50 % dražší, než srovnatelný konvenční produkt. Tento trend je vidět především u našich západních sousedů, kde biotrh výrazně roste, a také v České republice, kde se nejvíce biopotravin prodává v Praze.
Mgr. Tomáš Václavík z agentury Green marketing, který se sledování trhu v této oblasti věnuje, dosavadní průběh shrnuje následovně: Český trh s biopotravinami se velmi dynamicky rozvíjí. V roce 2005 obrat vzrostl o 30 % a dosáhl hodnoty 350 milionů korun, což ale také znamená, že se tyto potraviny podílely na celkové spotřebě jen 0,18 %. Hlavním důvodem růstu je zvýšená poptávka ze strany českých spotřebitelů, převážně však uspokojována zvýšenými dovozy biopotravin ze zahraničí. Kvůli nízké tuzemské nabídce je podíl zahraničních potravin na pultech často více než 60 %.
Světový trh s biopotravinami přitom dosáhl v roce 2005 hodnoty přibližně 24,1 mld. eur, což je nárůst o 1,7 mld. eur od roku 2004. Převedeno ze suché řeči čísel, stoupá počet konzumentů, kteří jsou ochotni za kilogram chleba zaplatil místo dvaceti korun čtyřicet, ale dosud je jich málo.
Jde také o dotace
Viditelný převis poptávky nad nabídkou a úspěšný příklad několika ekologicky hospodařících podniků by mohl vyvolávat dojem, že produkce biopotravin bude hlavním cílem většiny těchto farmářů. Skutečnost je ale zcela odlišná, což ostatně mezi biozemědělci působí rozpory. Koncem minulého roku se v tomto režimu hospodaření podle Ministerstva zemědělství ČR obdělávalo 254 982 tis. hektarů zemědělské půdy, tedy 5,98 % z celkové výměry. Orné půdy bylo ale pouze 20 166 hektarů a většinu, 209 956 hektarů tvořily trvalé travní porosty. To je významný rozdíl proti vyspělým zemím Evropské unie, kde TTP tvoří zhruba dvě třetiny ploch.
Důvod je prozaický. Významný nárůst tuzemského rozvoje ekologického zemědělství se datuje od doby, kdy do něj začaly proudit státní dotace. Ty dosahují podle informací z Bioakademie v současné době u orné půdy z 3520 Kč/ha (očekává se růst na 4620 Kč/ha), TTP si polepší ze 1100 Kč na 2650 Kč. Přitom hospodaření na travních porostech je mnohem méně náročné, a to jak technologicky, tak z pohledu administrativního. Klíčem k získání udržení nezbytného biocertifikátu je totiž úspěšné absolvování každoroční kontroly, které dosud bazírovala z podstatné části a na kontrole podkladů.
Máme na výběr
V Evropě se nyní fakticky rozvíjejí tři proudy hospodaření. V principu se příliš neliší, každý z nich je ale kupodivu doprovázen jinou filozofií ze strany spotřebitelů. Ekologické zemědělství si buduje image producenta chutných a zdravých potravin, které vznikají bez negativního vlivu na životní prostředí. Zemědělství využívající GMO je naopak často přisuzována role novodobé vymoženosti, kterou nepotřebujeme. A nakonec je tady běžné zemědělství, které živí naprostou většinu obyvatel. Rozvíjet se a koexistovat budou zřejmě všechny, nicméně o tom, které bude převažovat, rozhodne spotřebitel. Neměl by prohloupit v žádném případě. Normy zdravotní nezávadnosti jsou pro produkty ze všech směrů stejné.
