Měsíce kolem přelomu roku jsou z agrotechnického pohledu obdobím klidu. Proto se zároveň koná řada konferencí a seminářů, kde se posluchači seznamují s výsledky výzkumu, většinou takzvaně aplikovaného. Produktem pokusů jsou nové odrůdy, přípravky na ochranu rostlin, stroje nebo třeba nové pěstitelské technologie. Někdy vědecké pokusy dokonce vedou k tomu, že je nutné změnit pohled na klíčová stavební kameny nějakého oboru.
Co se týče konkrétně zemědělství, tak momentálně probíhá změna pohledu na humusovou teorii a obecně na způsob ukládání uhlíku v půdě. V kombinaci s aktuální (i finančně motivovanou) snahou uskladnit do půdy oxid uhličitý to dost možná změní způsob, kterým budou v dohledné budoucnosti zemědělci na polích hospodařit, a to především z pohledu zpracování půdy a využívání rostlinného pokryvu. Lze čekat ještě intenzivnější tlak na redukci zpracování půdy a větší využívání meziplodin, aby se zvýšil obsah organické hmoty půdě. Což je v zásadě logické, černozemě také nevznikly tím, že by do zeminy kdokoliv cokoliv zaorával. Jsou výsledkem přirozených procesů ve vhodných podmínkách (a proto je nemáme všude). Pro zemědělce to ale bude znamenat nutnost potýkat se s některými problémy, které intenzivní zpracování půdy řešilo. Uvidíme.
Při té příležitosti je vhodné se zamyslet nad tím, jak věda vlastně funguje. Podle mého názoru ji velmi trefně charakterizoval Ludwig von Mises (1881–1973), ekonom tzv. rakouské školy, v knize Lidské jednání. Dovolím si příslušnou pasáž citovat: „Dokonalost neexistuje ani v poznání, ani v žádné jiné lidské aktivitě. Vševědoucnost je člověku upřena. I nejpropracovanější teorie, o níž si myslíme, že plně uspokojuje naši žízeň po poznání, může být jednoho dne doplněna či nahrazena teorií novou. Věda nám neposkytuje absolutní a konečnou jistotu, pouze jistotu v rámci omezení našich mentálních schopností a existujícího stavu vědeckého myšlení. Vědecká teorie je jen jednou ze zastávek na donekonečna postupujícím pátrání poznání. Je nutně poznamenána nedostatečností přítomnou v každém lidském snažení.“
Limity, vyjádřené v této myšlence, je třeba brát v úvahu při pohledu na každou vědeckou práci a výsledek výzkumu. I sebelepší a sebepříznivější výsledek obsahuje určitou míru nejistoty. A nezbývá, než se s tím smířit. A zároveň stále usilovat o co největší míru poznání.
Vyšlo jako editorial v Úrodě č. 3/2023*
