Čočka se jako potravina začala podle historických pramenů pěstovat před 2–6 tis. lety př. Kr. a patří k nejstarším využívaným luskovinám. V tuzemských podmínkách i ve většině zemí byla vždy používána jen jako luštěnina pro lidskou výživu, zatímco v oblastech svého původu (Přední Asie, Středomoří) byla užívána i jako pícnina a mladé lusky také jako zelenina.
Čočka je jednoletá a samosprašná. Vzrůst je slabší, kořen méně rozvětvený, lodyha má výšku kolem 40–50 cm a má sklon k poléhání. Květy jsou drobné, bílé, světle modré až růžové, drobný lusk obsahuje 1–2 semena tvaru disku, průměru 2–9 mm.
Daří se jí v teplejších oblastech na lehkých půdách neutrální reakce s dostatkem vápníku. Není příliš náročná na hnojení. Půda by měla být co nejméně zaplevelená, podle toho je třeba volit předplodiny. Nesnáší se sama po sobě a nejsou vhodné ani žádné luskoviny a jeteloviny. Seje se do užších řádků s výsevkem do 2 mil. klíčivých semen/ha, to je podle HTS asi 70–80 kg/ha do hloubky 3–4 cm v době setí jarních obilnin. Tam, kde dosud nebyla pěstována, se doporučuje očkování osiva.
Z hlediska praktického užití v naší i světové kuchyni je rozlišováno několik poddruhů/typů, které se od sebe liší nejen vzhledem, barvou a tvarem semen, ale i chuťovými vlastnostmi, dietetickým složením i možností využití. V rámci těchto skupin existuje mnoho různých odrůd.
Nejběžnější u nás je klasická zelená až šedozelená či hnědozelená čočka jedlá rozlišovaná podle velikosti semen na velkozrnnou (přes 5 mm) a drobnozrnnou (2–5 mm). Kromě toho se na trhu objevují: čočka žlutá, červená, černá, hnědá (španělská), francouzská zelená (typ Puy) a další.
Červená čočka (turecká) se stává velmi oblíbenou pro rychlou vařivost i snadnou rozvářivost a dobrou stravitelnost. Nabízena je také černá čočka s velmi droboučkými semeny ve formě (Beluga) připomínající kaviár, nebo černá čočka indická s většími semeny a další.*
Více informací naleznete v časopisu Úroda v článku Ing. Miroslava Houby, CSc., Asociace pěstitelů a zpracovatelů luskovin.
