Obnovitelné zdroje energie jsou aktuálním tématem nejen v České republice, ale také v Evropské unii. Proto se jí, spíše z politického pohledu, věnoval seminář při setkání Klubu zemědělských novinářů ze zemí střední a jihovýchodní Evropy (C. A.C. – Club of Agro Communicators), které v Praze uspořádala společnost BASF.
Biopaliva patří mezi citlivá témata především z toho důvodu, že motorová paliva obecně prostřednictvím spotřební daně významně financují státní rozpočet. „Nemůžeme čekat, že země Evropské unie budou na jedné straně dotovat zemědělství a na straně druhé by se na trhu s motorovými palivy například prodával řepkový olej za cenu, která by byla výrazně nižší, než je cena motorové nafty. Vždy tam bude otázka kompenzace, protože stát si bude hlídat příjem do státního rozpočtu,“ zdůraznil Ing. Petr Jevič, předseda Sdružení pro výrobu bionafty. Německo mimo zřejmě také z tohoto důvodu na 1. července naplánovalo zdanění řepkového oleje a bionafty, používaných jako palivo.
Co se týká České republiky, jako reálnou vidí roční výrobu 300 tis. tun metylesteru řepkového oleje(MEŘO) a 200 tis. tun biolihu. Při těchto hodnotách by zároveň neměla vzniknout konkurence s potravinářským průmyslem. Podle Ing. Jeviče ale není zcela jisté, zda bude pro takový objem biopaliv na trhu odbyt. „V minulém roce se v České republice spotřebovalo 3,8 mil. tun motorové nafty. Při plošném přimíchávání bylo by pro tento objem potřeba 176 tis. tun metylesteru,“ konstatuje s tím, že naše současná výrobní kapacita překračuje spotřebu tuzemského trhu. Potom záleží samozřejmě na tom, zda daňové zákony EU dovolí prodej dotované bionafty do dalších zemí unie. Jednotlivé státy mají také odlišnou úroveň spotřební daně u biopaliv, což by mohla být jedna z překážek rozvoje v této oblasti.
Jak uvedl Dr. Martin Mours z Evropské rady chemického průmyslu, které se v rámci trvale udržitelného rozvoje chemického průmyslu věnuje také obnovitelným zdrojům, Evropská unie si dala za cíl, aby v roce 2005 tvořil podíl biopaliv na celkovém prodeji motorových paliv 2 %, což se jí však nepodařilo dodržet. Je proto otázka, zda se jí podaří dosáhnout 5,75 % v roce 2010. Z tohoto pohledu by pro tuzemské producenty byl dostatečný prostor pro odbyt, zájem o surovinu by také mohl vést k růstu ceny. Chemický průmysl v EU-25 patří ostatně mezi nejsilnější. V roce 2004 světové tržby v této oblasti dosáhly 1776 miliard eur, Evropská unie se na tom to čísle podílela částkou téměř 600 miliard.
Biolíh nejen evropský
Zatímco ochota evropských producentů k výrobě bionafty je vcelku jednoznačná, u biolihu je situace mírně jiná. Zpráva Evropské komise z února tohoto roku uvádí, že i při využití nejmodernějších technologií jsou biopaliva kvůli vysokým nákladům jen obtížně konkurenceschopná vůči fosilním. Při současném stavu technologií je podle ní bionafta konkurenceschopná při ceně ropy 60 eur za barel, zatímco biolíh až při 90 eurech. Neuvádí se ovšem vliv spotřební daně. Zpráva také jedním dechem dodává, že EU chce podporovat výrobu biopaliv nejen ve svých členských státech, ale také ve třetích zemích. A právě dovoz bioetanolu je možný bezcelně v rámci několika preferenčních úprav obchodu, případně je vyměřeno jen nízké clo. V souvislosti s tím se často hovoří o Brazílii, která již nyní vyrábí z cukrové třtiny biolíh, který cenou konkuruje fosilním palivům.
Dalším rizikem pro producenty je zastarávání technologií, jak upozornil ing. Jevič. Evropská komise předpokládá, že v by důsledku výzkumu a vývoje (který chce EU výrazně podporovat), mohly do roku 2010 klesnout náklady na výrobu biopaliv až o 30 %. Navíc se dosud jedná o produkty tzv. první generace, intenzivně se ale pracuje na generaci druhé. Investor, který chce v současné době vložit poměrně vysokou částku do výrobny biopaliv, si musí být také jist, že se mu takový podnik vyplatí. Přitom zkušenosti ukazují, že ekonomika výroby je lepší při velkém objemu výroby, který se pohybuje kolem 250 tis. tun ročně. Na druhou stranu malé decentralizované výrobny mají nižší pořizovací náklady a lepší přístup k surovině.
Připravuje se druhá generace
Již zmíněná druhá generace biopaliv zahrnuje zpracování lignocelulózy, které podle zprávy komise výrazně pokročilo. V EU vznikly již tři pilotní výrobny (Švédsko, Španělsko, Dánsko). Další technologie přeměny biomasy na tekutá paliva (Biomass to Liquid – BtL) zahrnují například Fischer-Tropschovu syntézu. Demonstrační zařízení fungují v Německu a Švédsku. Tato technologie se uplatnila například v Německu a Jižní Africe v období nedostatku ropy, kdy se jako zdroj uhlíku se používalo uhlí. Prvním krokem byla jeho přeměna na směs CO a H2 (C + H2O CO + H2) a následná syntéza uhlovodíkových řetězců, původně katalyzovaná železem, následně kobaltem. Reakce je známa zhruba 100 let a za tu dobu doznala mnoho úprav, především ve zdroji oxidu uhelnatého a vodíku, a při následném zušlechťování produktu. Pracuje se na odstranění některých problémů, jako je přítomnost kyanovodíku, amoniaku a sloučenin síry.
Dalšími možnostmi jsou například výroba biodimethyleteru, syntetického zemního plynu, zplyňování biomasy, pyrolýza a následná výroba biometanolu, produkce metylterciobutyleteru (MTBE), syntetických biopaliv a biovodíku, anaerobní fermentace a další. „Většina z nich není z nová,“ připomíná Ing. Jevič. Jak dodal, technologie výroby alternativních paliv je možné bez problémů zajistit. Je to ale otázka ekonomická a také je třeba zvážit, jestli je takový postup v danou chvíli rozumný, protože motorová nafta nekončí a bude ještě dlouho hrát významnou roli.
Další, a zdá se že slibnou, alternativou ke klasické produkci MEŘO je hydrokrak, při kterém se rostlinné oleje zpracují přímo v rafinerii podobně jako ropa. Tato technologie, která nicméně potřebuje množství vodíku, by se měla provozně otestovat v sousedním Rakousku s využitím 250 tis. tun oleje. Mimo to lze pro výrobu bionafty využít i použité kuchyňské tuky či kafilérní tuk.
Velký rozmach výroby biopaliv s sebou nese ale také potřebu standardizace jejich kvality. „Stát musí zamezit tomu, aby se na trh dostávala nestandardní paliva. Kdyby se tak nestalo, na trhu s motorovými palivy by vznikl chaos. Poškodilo by to zákazníky, a vyvolalo velkou nedůvěru k biopalivům,“ zdůraznil Ing. Jevič s tím, že to podporují také původní zkušenosti z České republiky. „Výhodu používání biopaliv vidím především v tom, že začínáme postupně diverzifikovat zdroje energie, producenti si ověří technologie a najde se náhradní využití pro zemědělskou produkci,“ shrnul
Čeká se na brambory
Jen velmi okrajově se na konferenci hovořilo o geneticky modifikovaných organizmech. Společnost BASF uvedla na svých internetových stránkách, že její vědci z biotechnologické divize vyvinuli dva typy brambor, které mají téměř 100 % podíl amylopektin ve škrobu. Podařilo se jim to vypnutím genu pro syntézu amylózy. Amylopektin se používá při výrobě papíru, textilu a lepidel, například v Německu se ho ročně spotřebuje 650 000 tun. Jak na semináři uvedl Gibfried Schenk z BASF, společnost plánuje postupné zavedení biotechnologických produktů na trh v roce 2010.
Transgenní brambory tohoto typu přinášejí výhody především pro spotřebitele. Nikoliv tedy primárně pro zemědělce zjednodušením pěstební technologie, jak je obvyklé u většiny současných GMO. Obecně se počítá s tím, že budou další modifokovanou plodinou, která se bude pěstovat na evropských polích.
