Biologickou regulaci můžeme definovat jako záměrné využívání živých organismů (biologického agens) k regulaci populační hustoty cílového druhu plevele.
Plevele stejně jako ostatní druhy rostlin jsou napadány širokým spektrem bezobratlých živočichů i původců chorob. Každá část rostliny představuje niku, kterou mohou využívat jednotlivé druhy hmyzu, roztočů, hlístů, hub, bakterií či virů. Jejich využití k potlačení růstu a reprodukce plevelů je hlavním cílem všech programů biologické regulace plevelů. Biologická regulace pouze využívá procesy, které v přírodě probíhají neustále, jen se je snaží zacílit na konkrétní plevelný druh. Principem biologické regulace je introdukce či posílení vlivu přirozených nepřátel cílového plevele, kteří sníží jeho populační hustotu na akceptovatelnou úroveň a na této úrovni jej dlouhodobě udrží.
Při biologické regulaci nikdy nedojde k úplné eradikaci (odstranění) plevelného druhu – s jeho snižující se početností klesá potravní nabídka pro bioregulátora a tedy i jeho tlak na daný plevel, který v reakci na tyto podmínky opět poněkud svou početnost navýší, což ale vede k následnému namnožení bioregulátora – dojde tedy k vytvoření určitého stavu dynamické rovnováhy, ale početnost cílového plevele dlouhodobě zůstává hluboko pod prahem škodlivosti.
Jaké jsou strategie biologické regulace plevelů a kam se ubírá výzkum, se lze dočíst v aktuálním vydání časopisu Úroda (5/2022) v článku Ing. Josefa Holce, Ph.D., z České zemědělské univerzity v Praze.*
