Pohanka obecná (latinsky Fagopyrum esculentum) je dvouděložná rostlina z čeledi rdesnovitých. Vzhledem k tomu, že trojhranné plody obsahují hodně škrobu a využívá se jako obilnina, je zařazena mezi takzvanými pseudoobilninami. Její původ nelze přesně určit. Uvádí se, že domovinou jí je vnitrozemí jihovýchodní Asie. Jiné prameny předpokládají jižní Sibiř a severní Čínu. Následně se postupně rozšířila do střední Asie, Tibetu a na Střední východ.
Do Evropy byla pravděpodobně přivezena vojsky Saracénů a Tatarů, která pronikala do Evropy – od toho je tak odvozen český název – „pohané – pohanka“. Podobně je tomu také u dalších evropských jazyků: ve francouzštině (le blé sarrasin) či v italštině (grano saraceno). I původní německý název „Heidenkorn“ odkazuje na onu skutečnost, že byla opravdu přinesena pohany – Saracény. Do Ameriky se dostala s příchodem Evropanů, kteří ji využívali jako hodnotnou potravinu; a byla také oblíbena pro svou krátkou vegetační dobu. Zajímavostí je fakt, že sehrála významnou roli při osídlování Ameriky kolonisty z Evropy; byla zde též předmětem obchodu. Některé prameny však uvádí, že do Ameriky „přišla“ z Japonska. Co se nejstarších potvrzených nálezů týče, v Evropě je uváděn ten z Ukrajiny (konkrétně nález plodů) z doby železné (přibližně 750 let př. n. l. až začátek našeho letopočtu). V Maďarsku na jižním břehu Balatonu je zaznamenána pohanka z 10.–13. století, v Polsku pak ze století 14.–15. V Německu jsou k dispozici nálezy z celého období středověku.
Na území České republiky jsou nejstarší nálezy z 12. století. Ty byly zjištěny v okolí Opavy a dále v Prunéřově (součást Kadaně), Starém Jičíně a Uherském Brodu. Z toho lze usuzovat, že byla známa i v mladší době hradištní (r. 1000–1200 n. l.) a velmi pravděpodobně i ve hradištní době střední (r. 800–1000 n. l.). Nejstarší písemná zpráva pochází z Klaretova veršovaného slovníku „Glosář“ (přibližně rok 1365). V něm se uvádí pohanka pod názvem "pohanina".
Více informací k pěstování a využití pohanky z pohledu historie se lze dočíst v článku Bc. Antonína Mušky, který vychází v červencovém vydání časopisu Úroda (7/2021).*
