V rovinatých, teplých, úrodných a silným větrům vystavených oblastech České republiky se větrolamy vysazují již od 60. let 20. století, zejména na Znojemsku, Břeclavsku a Strážnicku, eventuálně na Hané. Obecně je zvyšující se zájem o problematiku větrolamů pochopitelný, jelikož dochází k novým zjištěním ve výzkumu jejich vlivu na okolní mikroklima. Jejich účinnost je dnes ale snížena absentující údržbou, která souvisí s nedostatkem finančních prostředků na tuto činnost a se složitými vlastnickými vztahy (Blažek, 2013).
Tématem se zabývá v Úrodě č. 10/2020 Ing. Aneta Blažejová z Mendelovy univerzity v Brně. Uvádí, že vhodně založené větrolamové pásy snižují rychlost větru na návětrné straně ve vzdálenosti přibližně pěti- až desetinásobku jejich výšky a na závětrné straně až po vzdálenost 15–20násobku jejich výšky (Podhrázská, Dufková 2005). Protierozní účinnost větrolamů pak končí v místě, ve kterém rychlost větru opět stoupne na 85 % jeho rychlosti v otevřené krajině (Streďanský 1993). Obecně tyto ochranné lesní pásy snižují rychlost větru na návětrné straně o 40 % a na straně závětrné o 80 až 90 % (Podhrázská, Dufková 2005). Vyšší vlhkost půdy za větrolamem brání odnosu půdy větrem, jelikož vlhká půda je těžší než suchá a lépe odolává účinkům větru. Vlhkost půdy tedy přímo ovlivňuje erodovatelnost půdy větrem, a to jednak přímo působením kohezních sil mezi půdními částečkami, a také nepřímo, kdy má vliv na tvorbu půdních agregátů, které lépe odolávají erozi (Dufková 2007).
Podstatou příznivého účinku větrolamů je snížení rychlosti větru především na jejich závětrné straně. To vede ke snížení turbulentní výměny vzdušných mas v přízemních vrstvách a k poklesu výparu (Rield, Zachar 1972). Výpar z povrchu půdy a vegetace je na tomto území chráněném pásy větrolamů snížen o 10–25 %, což zvyšuje možnost využití vláhy pro rostliny (Podhrázská, Dufková 2005) a je tak dosaženo lepšího hospodaření s vodou (Rield, Zachar 1972). Výpar způsobený větrem hraje důležitou roli zejména v zemědělské krajině s vysokým stupněm zornění (Quinkenstein et al. 2009). Díky své efektivitě jsou tak větrolamy zařazeny mezi agrotechnická opatření specifická pro suché zemědělské systémy (Minářová 2013), oproti nechráněným zemědělských pozemkům je možné na jejich závětrné straně zaznamenat nárůst vlhkosti půdy o 40–50 % (Dudová 2013). Teplotní rozdíl v přízemní vrstvě chráněného území podněcuje také vytváření povrchové i půdní rosy (Holý 1978). Lokální snížení rychlosti větru v okolí větrolamu vede také ke změnám teplotních poměrů půdy.*
