Pěstování kukuřice od časů Kryštofa Kolumba a dlouhou dobu před nimi zaznamenalo mnoho změn. Ať už jde o agrotechniku, možnosti chemické ochrany porostů či volbu odrůd a hybridů. I přes mnoho možností jejího využití je v současné době postoj k pěstování této plodiny spíše nepříznivý. Z historického hlediska se kukuřice pěstovala ve smíšené kultuře, a to velice efektivně a v systému přírodě blízkému. Otázkou je, zda existují v dnešní době možnosti, jak zahrnout pěstování kukuřice do systému udržitelného zemědělství při plnění požadavků moderního zemědělství?
Jedna z prvních zmínek o smíšené kultuře pochází od severoamerických indiánů, pro které byly základem jídelníčku tři pěstované plodiny. V mytologii Čerokézů označované jako Tři sestry: kukuřice, fazol a tykev. Fazol jako zástupce čeledi bobovitých při procesu fotosyntézy využívá sluneční energii a uhlík ze vzdušného oxidu uhličitého pro tvorbu organických sloučenin. Mimo vlastních potřeb zásobuje i symbiotické bakterie rodu Rhizobium vyskytující se na kořenech v bakteriálních hlízkách. Bakterie na oplátku poskytují rostlině dusík v přijatelné formě, který získaly biologickou fixací z jinak inertního, pro rostliny nepřístupného atmosférického dusíku ve formě N2. Takto získaný dusík využívá nejen vlastní hostitelská rostlina, ale i blízce sousedící rostliny, které tuto schopnost nemají, v tomto případě jde o kukuřici nebo dýně. Zpřístupnění biologicky fixovaného dusíku pro blízce rostoucí rostliny je základním principem smíšené kultury. Kukuřice jako nejvyšší rostlina poskytuje oporu pro pnoucí se fazole nebo jiným zástupcům čeledi bobovitých. Dále pomocí kořenových uhlíkatých exudátů, podporuje mikrobiální společenstva žijící v rhizosféře, která je využívají jako zdroj živin a energie pro svůj další rozvoj. Tykve se plazí ve spodnějším patře porostu. Svou listovou plochou vykrývají zbylá osvětlená místa půdy v porostu. Takto složená smíšená kultura využívá veškeré sluneční záření dopadající na plochu porostu. Zároveň chrání půdu před deštěm a destruktivní činností dešťových kapek, což je základ protierozní ochrany půdy.*
Více informací naleznete v příspěvku Ing. Antonína Kintla ze Zemědělského výzkumu, spol. s r. o., Troubsko a Ing. Jakuba Elbla, Ph.D., z Mendelovy univerzity v Brně v červencovém vydání časopisu ÚRODA na str. 22.
