Tradice uchovávání a shromažďování pro člověka užitečných rostlinných druhů sahá daleko do historie, do klášterních či královských zahrad, historicky doložených i před naším letopočtem. Jak se říká, pokrok nezastavíš. Vývoj v oblasti shromažďování, ochrany a konzervace genetických zdrojů zaznamenal velký krok kupředu. Dnes se rozmanité druhy a formy kulturních rostlin shromažďují za přesně definovaných podmínek v genových bankách.
Celosvětově bychom napočítali kolem 1300 genových bank, které chrání neuvěřitelných sedm milionů převážně rostlinných druhů. V České republice tuto činnost plní Genová banka ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, v. v. i., v Praze-Ruzyni (VÚRV), která koordinuje činnost dalších šestnácti pracovišť patřících dvanácti právním subjektům.
Oddělení genetických zdrojů a taxonomie bylo nedílnou součástí Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni od jeho založení v roce 1951. Systematické shromažďování kolekcí obilnin, luskovin a olejnin započalo v 50. letech minulého století. „V hlavní budově se vytvořila krabičkárna, tedy regály s ocelovými krabičkami, kde se ukládaly vzorky semen v papírových pytlících v neklimatizovaných podmínkách,“ připomněl počátky uchovávání genetických zdrojů na ruzyňském pracovišti vedoucí Genové banky Ing. Vojtěch Holubec, CSc. Nevýhodou bylo časté přemnožování, kdy při každém přesevu vznikalo riziko kontaminace. V osmdesátých letech minulého století byla proto navázána spolupráce s mrazírnami v Praze-Sedlci, kde se provizorně uchovávaly nejvzácnější staré a původní rostlinné materiály.
Záhy poté, již v roce 1988 byla dokončena Československá genová banka ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Naskladňování prvního semenného materiálu následovalo počátkem roku 1989. Kapacita přes 93 000 skladovacích obalů se časem ukázala jako nedostačující, a proto v roce 2009 proběhla dostavba čtyř nových a rekonstrukce původních klimatizovaných komor. Celková kapacita skladu Genové banky se tak zdvojnásobila na současných 187 tisíc skladovacích obalů – aktuálně je využita zhruba z poloviny, uchovává 43 000 vzorků s národním evidenčním číslem v 90 000 obalech.
Prvním velkým milníkem historie oddělení genetických zdrojů bylo bezesporu vybudování Genové banky, druhým mezníkem se stal rok 1993, kdy byl založen Národní program konzervace a využití genetických zdrojů rostlin a agrobiodiversity. Tím dostal podle vedoucího Genové banky decentralizovaný systém kolekcí v jednotlivých plodinových ústavech právní rámec. O deset let později se podařilo prosadit zákon č. 148/2003 Sb., o konzervaci a využívání genetických zdrojů rostlin a mikroorganismů, a celý Národní program získal tímto aktem legislativní podobu.
V zájmu každého státu je udržení a financování sbírek genetických zdrojů všech svých hlavních plodin. Přístupy jednotlivých zemí ohledně financování se různí – například v Německu je podle Ing. Holubce 90 % nákladů saturovaných dotacemi, u nás jde pouze o 40 %. Domnívá se, že národní genofond měl být financován jako mandatorní výdaje, nikoliv jako dotační tituly s nejistou budoucností a daleko větší administrativní zátěží. Genové banky jsou celosvětově koordinovány Komisí pro genetické zdroje FAO (CGRFA) a Bioversity International (dříve IBPGR, IPGRI), v Evropě zejména osamostatněným Evropským programem spolupráce na genetických zdrojích rostlin (ECPGR). Řídí se mezinárodními standardy vydanými FAO a zaručují národní i mezinárodní dostupnost a upotřebitelnost svých sbírek evidovaných pomocí národních informačních systémů a mezinárodních plodinových databází s internetovými aplikacemi.*
Více informací přináší úvodní reportáž zářijového vydání časopisu Úroda.
