Intenzifikace zemědělství ve druhé polovině 20. století přinesla snížení biodiverzity v zemědělské krajině. Hlavními důvody bylo scelování drobnějších pozemků do velkých lánů, zánik neobhospodařovaných ploch a pásů, absence křovinatých mezí a plošné používání pesticidů, které spolehlivě vyhubí hmyz a plevelné rostliny, jimiž by se ptáci a drobní savci mohli živit. Navíc se většina plodin sklízí rychle a beze zbytku během několika dnů. Krajina již neposkytuje dostatek potravy ani jiných zdrojů a živočichové se z ní vytrácejí. Jednu z možností, jak zvýšit biodiverzitu mnoha složek tohoto ekosystému od půdní fauny přes rostlinná společenstva a na ně vázaný hmyz až po obratlovce, zejména polní druhy ptáků, představují úhory.
Úhory mají v kulturní krajině velmi důležitou roli. Jsou to v podstatě časná vývojová stadia vegetace vzniklá po narušení půdního povrchu. Slouží jako důležité útočiště rostlinných a živočišných druhů v jinak intenzivně zemědělsky obhospodařované krajině. Vegetace úhorů je během roku značně proměnlivá a existují velké rozdíly mezi jarní a letní vegetací. Úhory umožňují především jednoletým a dvouletým rostlinným druhům, aby se reprodukovaly z půdní semenné banky a uskutečnily svůj životní cyklus. Celá řada z nich patří mezi ohrožené a vzácné druhy – jako například hlaváček letní nebo chrpa modrák. Obecně po narušení povrchu půdy nastává rychlý vývoj bylinného patra, v závislosti na úživnosti stanoviště a klimatických podmínkách v dané sezóně.
Na úhorech je zaznamenávána mnohem větší biodiverzita rostlinných druhů ve srovnání s okolními porosty. Na základě dlouholetých výzkumů lze tvrdit, že na úhorech se nejčastěji vyskytují druhy běžně se vyskytující v kulturní krajině. Nedochází k výraznému nárůstu počtu semen plevelů v půdní semenné bance. Nebyl zaznamenán výskyt ani šíření karanténních plevelů. Zvýšená biodiverzita rostlinných druhů poskytuje širší potravní nabídku celému spektru opylovačů, fytofágnímu hmyzu i predátorům z řad bezobratlých i obratlovců. Pozitivní význam predátorů je i při regulaci škodlivých organismů z hlediska pěstování rostlin. Do úhoru lze přisít druhy lákající opylovače (jetel luční, kominici bílou nebo svazenku vratičolistou).
Do úhoru je nejvhodnější zařadit pozemky přiléhající k polním cestám, mezím, křovinám a lesíkům tak, aby umožňovaly vytvoření pozvolných přechodů mezi poli a přirozenými ekosystémy. Aby úhor mohl plnit optimálně své funkce, pak jej lze nechat na jednom místě maximálně tři roky a neměl by zahrnovat více než 10 % výměry pole. Z hlediska jak prevence, tak i vhodného obhospodařování je třeba úhor pokosit v srpnu (po dokončení hnízdění ptáků a zároveň před vysemeněním plevelů) a biomasu odvézt. Do zimy ještě stačí druhy na úhoru vyrůst a poskytnou potravu a úkryt živočichům přes zimní období. Riziko zaplevelení nebo šíření škůdců a chorob z úhoru do pole je poměrně malé a je zvládnutelné pesticidními prostředky.
Mám-li shrnout závěrem, tak největší význam úhorů je v oblastech s extenzivním a ekologickým zemědělstvím. Úhory představují jednoznačně pozitivní opatření podporující biodiverzitu neboli rozmanitost v agrární krajině. Moderní zemědělství neznamená jen nakrmení lidstva, ale i údržbu a zlepšování agrární krajiny a jejich funkcí.*
